VIDEO: Surikaty jsou lechtivé. Znají zvířata humor?

Vědci se dlouho domnívali, že smích je typickou vlastností člověka. Žádný jiný tvor se totiž nesměje jako my, lidé. Jenže pak zjistili, že existují dva druhy smíchu – a vše se hrozně zkomplikovalo…

První druh smíchu je reakcí na tělesné podněty. Například na lechtání – a takový smích znají i zvířata. Tedy ani to není úplně jasné, ale převládající vědecký pohled je, že zvířata se opravdu smějí. Zejména u velkých primátů o tom existuje celá řada důkazů, ale jak ukazuje následující video, smát se umí třeba také surikaty. Když je pořádně zlechtáte:

Mnohem složitější je to s druhým druhem smíchu. Ten reaguje na složitější podněty, především na ty slovní nebo na situační. A tento druh smíchu je většině zvířat opravdu neznámý. Ale studie z posledních let ukázaly, že dva druhy zvířat, a to gorily a šimpanzi, něco podobného humoru znají a mají.

Ze zoologických zahrad známe podobné situace: gorila a ošetřovatel běhají podél klece – každý po své straně. Gorila se náhle zastaví a ošetřovatel běží dál. Gorila pak projevuje emoce, které dost připomínají lidský smích. Dokonce i zvukovým projevem.

Smějící se bestie

Jak už jsme naznačili v úvodu, smích není jen doménou inteligentních savců. Vědeckou obec před několika lety překvapila studie amerického biologa Dr. Jaaka Pankseppa. Ten několik let monitoroval, jak vypadá humor a smích u krys. Zjistil, že i krysy znají smích. Samozřejmě jen na fyzické podněty, především na lechtání.

Zajímavé na tom jsou dvě věci: za prvé, že je krysám lechtání příjemné a smích tedy pro ně představuje reakci na kladný podnět. A současně, že smích vzniká tehdy, když je ve hře nějaké riziko. Lechtání představuje riziko – někdo cizí se dotýká citlivých a především snadno zranitelných částí jejich těla, přesto na to reagují krysy smíchem. Přesněji řečeno vysokými zvuky, pískáním, jaké jindy nepoužívají. Přesto se k člověku, který je lechtal, krysy samy vracejí – z toho je jasné, že pro ně tato zkušenost není negativní.

Výzkum zvířecího smíchu není samoúčelný, pro vědce představuje cestu k pochopení lidského smíchu – a tedy toho, co dělá člověka člověkem.