Velryby před vymřením zachrání matematika a satelity... Jak?

Z vesmíru prý je vidět kdeco. Velká čínská zeď i největší diamantový důl světa v australském Kimberley. Špionážní družice prý dokážou rozeznat počet hvězdiček na výložkách důstojníků stojících při vojenských přehlídkách na tribunách či přečíst poznávací značky aut.

Satelit nad "velrybí" Patagonií

Není divu, že se zapojily i do sčítání stavu ohrožených kytovců. Výzkum publikovaný na vědeckém serveru plosone.org se zaměřil na velrybu jižní (Eubalaena australis) v zálivu poloostrova Valdéz u východního pobřeží Patagonie. Ta taxonomicky patří mezi poněkud problematický druh, neboť zatímco část vědců je přesvědčena, že jde pouze o poddruh velryby černé, jiné jí přisuzují v rámci zoologického systému „samostatnost“. „Současné vědecké analýzy podporují koncept tří samostatných druhů pravých velryb (rod Eubalaena, pozn. autora). Jeden žije v severním Atlantiku, jeden v severním Pacifiku a třetí obývá jižní polokouli,“ píše ve své Červené knize Světový svaz ochrany přírody.

Zkrátka pravé velryby, bez ohledu na to, že ve vědeckém hledáčku stojí už několik století, pořád nemají zcela jasně vymezený svůj status. Zůstaňme ale u velryby jižní. Početnost tohoto druhu se v současnosti odhaduje na 3000 jedinců, což zhruba odpovídá 3 % stavu z konce 18. století. Velryba jižní se na samotném prahu vyhubení ocitla kolem roku 1920, kdy vodami proplouvalo posledních 300 kusů. Od roku 1935, kdy byla vyhlášena její mezinárodní ochrana, začaly stavy pomalu stoupat až na současných zhruba 3000 jedinců.

Proč zrovna Valdéz?

Sečíst velryby se jeví na první pohled jako snadný úkol. Jsou velké, takže jsou vidět, a protože dýchají plícemi, musí se pravidelně vynořovat nad hladinu. Jenže díky tomu, že patří mezi největší živočichy na zemi (velryba jižní váží až 50 tun), tak mají velkou spotřebu potravy, za kterou migrují do velkých vzdáleností. Proto byly vody kolem poloostrova Valdéz vybrány pro účely rozboru satelitních snímků. Právě tady se totiž velryby uchylují ke slunění a stahují se sem samice s telaty. Z hlediska sčítání jde o ideální situaci. Satelit dokáže snímat obraz v různém vlnovém spektru, což znamená, že vidí i přes mraky a dokáže zaznamenat jevy lidskému oku utajené. V tomto případě šlo o to, aby satelit zachytil i obraz o vlnových délkách 400 nm až 450 nm, takže by viděl i mírně pod vodu. Tento způsob zobrazení běžně využívají hydrologové i kartografové pro určení hloubky u pobřeží. Část obrazu měla rozlišení 2 m na pixel a část 50 cm na pixel. Měření v různých vlnových délkách nejenže zpřesňuje měření, ale může i vyloučit případné tvary, které by s velrybami jižními mohly být zaměnitelné.

Jak dopadlo satelitní sčítání velryb

Sčítání velryby jižní pomocí satelitu u poloostrova Valdéz přineslo své výsledky. V první řadě se ukázalo, že přístup, který vědci zvolili, je průchozí a ze satelitních snímků se skutečně dají počítat jedinci konkrétního druhu kytovce. „Použili jsme snímek, jenž pokrýval plochu 113 km2, a na něm jsme identifikovali 55 velryb pravděpodobně požadovaného druhu a dalších 23 objektů, které jsou zřejmě velryby. Dalších 13 objektů bylo identifikováno mimo pobřežní pásmo,“ píší autoři studie Whales from Space: Counting Southern Right Whales by Satellite. Pokud by se výzkum opakoval, či dokonce rozšířil, bylo by možno sledovat populaci velryb v čase a získat data o složení populace (samice s mláďaty) i jejich počtu. Velryby jsou jedním ze symbolů boje za ochranu přírody. Čím více o nich víme, tím lépe. Velryba jižní se z nejhoršího zřejmě dostala, ale to neznamená, že bychom měli usnout na vavřínech.

Text: Topi Pigula