Prý vymře milion druhů. Je to tragédie, nebo mediální kachna?

Kolik je na světě druhů?

Médii proběhla zpráva o katastrofálním ohrožení jednoho milionu druhů, který má v nejbližších létech vyhynout. Nejednalo se o něco, co by si žurnalisté vycucali z prstu, ale o informaci ze zprávy, na níž stovky vědců pracovaly několik let. Na poměrně jednoznačnou otázku „Kolik je na světě druhů?“, na kterou by se mělo dát odpovědět číslovkou, neexistuje jednoznačná odpověď. Vědci se neshodnou dokonce ani odhadech množství druhů, které naši planetu v současnosti spolu s námi obývají. Pět milionů? Padesát? Pokud pět, vymření jednoho milionu by byla skutečná tragédie. Pokud padesát, rozsah by byl mnohem menší. Publikace Numbers of Living Species in Australia and the World vydaná australskou vládou hned v úvodu píše: "Odhady celkového počtu druhů jsou velice široké – od 5 milionů po více než 50 milionů. V této publikaci se počítá se zhruba 11 miliony druhů celosvětově a kolem 570 000 v Austrálii." Leč začněme od začátku.

Příběh prvý – sebevražedná palma

Když Královská botanická zahrada Kew Gardens, jedna z nejuznávanějších botanických zahrad světa, vydala zprávu o „sebevražedné palmě“, informace doslova obletěla svět. Převzaly ji velké světové agentury, od kterých ji přebraly tisíce titulů. Oč jde? Palma druhu Tahina spectabilis rostoucí na Madagaskaru (ale například i v Kew Gardens či botanické zahradě hl. m. Prahy) vytváří velká květenství o stovkách květů. Množství potřebných živin pro vývoj semen je natolik velké, že palma po jejich dozrání odumírá. Druh se dožívá zhruba půl století a je jasné, že semena vydá jen jednou za život.

Tahina je extrémně vzácná a úhyn každého jedince je pro botaniku ztrátou. Jenže se sebevraždou to má společného asi tolik, jako každoroční uschnutí fazolí. Fazole, ale i každá jiná jednoletka, vykvete, vydá semena a zhyne. Řekli byste, že fazole jsou sebevražedné? Podobně jako u fazolí či rajčat jde v případě T. spectabilis o normální přirozený cyklus, jenže tisková zpráva Kew Gardens využila hladu médií po senzacích a využila slovo „sebevražedná“ v titulku. Informaci předhozenou v lákavém obalu přebírala, upravovala a nadšeně šířila média dál, čímž splnila očekávané zadání botaniků a jejich píáristů. Svět se dozvěděl nejen o palmě, ale také o tom, že v Kew Gardens ji pěstují. Na palmovém příběhu je krásně vidět, co s médii udělá vhodně, poutavě, a pokud možno dramaticky napsaný titulek. A milion vymřelých druhů má naprosto stejný potenciál.

Příběh druhý – za největší vymírání v historii lidstva může Čech

Povědomí o tom, jak moc či málo ohrožujeme planetu, se dá shrnout do povědomí o tom, jak moc či málo o ní víme. I když informací přibývá a nové druhy jsou popisovány neustále, zatím stále nemáme tušení, jak na tom Země se svou biodiverzitou je. Obecně zřejmě stále platí, že druhově nejbohatší jsou tropické oblasti. Každý vykácený hektar by tam podle médií mohl znamenat ztrátu endemického, dosud nepoznaného druhu. Mohl... ale nemusel.

Obrovské odhady tropické biodiverzity zásadním způsobem naboural český biolog Vojtěch Novotný, který před čtvrt stoletím založil českou biologickou stanici na Papui Nové Guineji a odkud čerpá své poznatky. Jeho přepočet bohatosti herbivorního hmyzu založený na dlouhém studiu a sběru, do kterého zapojil i více než stovku místních proškolených spolupracovníků, ukázal, že tzv. beta diverzita je mnohonásobně nižší, než se předpokládalo. Článek s tímto výzkumem publikoval Nature, jeden ze světově nejprestižnějších odborných magazínů, což znamená, že než vyšel, prošel důkladným oponentním řízením. Novotný tak výzkumem snížil odhady množství tropického života, tedy papírově nechal „vyhynout“ obrovské množství druhů.

Terry Elwin, americký entomolog pracující pro uznávaný Smithsonian Institution, v minulosti odvodil, že na Zemi existuje kolem 30 milionů tropických druhů hmyzu. Jeho domněnka byla založena na korelaci mezi množstvím druhů stromů rostoucích v tropech a na něm navázaným, často druhově specifickým, hmyzem. Velmi zjednodušeně řečeno, čím více stromů, tím více konkrétně na ně navázaného hmyzu, převážně brouků. Jenže Vojtěch Novotný svým výzkumem zaměřeným na herbivorní hmyz (tedy stejnou skupinu, jako zkoumal Elwin) dokázal, že tomu tak není a diverzita je mnohem nižší.

„To, že jsme v našem výzkumu zjistili, jaká je hostitelská specializace hmyzu, nám pomohlo odhadnout, kolik druhů hmyzu v tropech žije. Podle jedné z představ měl mít každý druh stromu v tropech úzce specializované druhy hmyzu, které jsou vázané pouze na něj. A protože zhruba víme, kolik existuje v tropech druhů stromů, dalo by se zjistit, kolik druhů hmyzu žije na jednom druhu stromu, a pak by se to prostě vynásobilo. Výsledek by ale platil pouze za předpokladu, že hmyz je skutečně úzce specializovaný. My jsme ale zjistili, že hmyz zas tak moc specializovaný není, takže obyčejné násobení nefunguje. Když se nějaký druh hmyzu živí na víc než jednom stromě, byl by při prostém násobení počtu druhů stromů počtem druhů hmyzu, které na něm jsou, počítán víckrát. Když to tedy zjednoduším, my jsme snížili vysoké odhady 30 milionů druhů hmyzu na 3–5 milionů druhů hmyzu,“ vysvětluje v rozhovoru pro Ekolist biolog Novotný.

To ale neznamená, že by vymírání nebylo. Vymírání, stejně tak jako vznik nových druhů, je nedílnou součástí evoluce. Kdyby druhy nemizely, ale jen přibývaly, už dávno by byla překročena kapacita planety. Současný počet druhů je pouhopouhým zlomkem procenta ze všech druhů, které kdy žily. Stačí vzpomenout na ty nejznámější, jako byli dinosauři, trilobiti, amoniti, fauna Ediacara…

„Podle toho, co je doloženo, vymřelo od roku 1600 486 druhů živočichů a asi 600 druhů rostlin. To představuje jen 0,04 %, resp. 0,25 % popsaných druhů, což je zanedbatelné množství – na základě těchto údajů můžeme těžko mluvit o hromadném vymírání,“ udává David Storch v časopise Vesmír, přičemž nezapomene upozornit, že za vyhubené můžeme označit ty druhy, které známe. Jenže většinu neznáme, takže zejména v tropech jen odhadujeme, o jsme přišli.

Příběh třetí – masové vymírání

Milion druhů zní v titulcích strašidelně, jenže jde o to, z jak velkého odstupu se na situaci díváme. V historii Země totiž nejde o nic tragického. V ordoviku, tedy v době před 450–440 miliony let, vyhynulo až 85 % druhů tehdejších organismů. Nejhorší bylo vymírání v permu. „Nenávratně zmizelo 90–95 % druhů v mořích a okolo 70 % druhů na souši. Podle datování nálezů v jižní Číně (pomocí izotopů uranu, olova a zirkonu) trvalo toto vymírání krátce, pouhých několik set tisíc let. Suchozemští živočichové mohli vymřít (podle dat z alpských nalezišť) dokonce za méně než 10 000 let,“ píše biolog a popularizátor vědy Stanislav Mihulka v článku Masová vymírání v historii Země. K dalším masovým vymírání došlo v devonu, zhruba před 377,5 milionem let. Za příčinu jsou nejčastěji považovány prudké změny klimatu – ochlazování a oteplování (ledové glaciály a teplejší interglaciály) – a dopady dvou meteoritických rojů. Nejpopulárnější je samozřejmě masové vymírání v křídě, kdy je za nejčastější příčinu udáván dopad meteoritu Chicxulubu. Ano, jde o ono vymírání, které „odskákali“ dinosauři, a umožnili tak vzestup savců, z nichž se následně vyvinul i druh zvaný člověk moudrý.

Příběh čtvrtý – poslední vymírání?

„Osmina živočišných a rostlinných druhů vymře, jestli něco neuděláme,“ tvrdí Petr Koubský, jedna z hvězd popularizace vědy na českém nebi. Jakkoliv bývají jeho články postaveny na precizně vědeckém základě, tentokrát se může dost zásadně mýlit. Těžko říci, zdali se jedná o osminu druhů, když vlastně ani nevíme, kolik jich máme.

Zpráva Mezivládního panelu OSN pro biodiverzitu a ekosystémové služby (IPBES) ze dne 6. 5. 2019 mluví o tom, že v řádu desítek let hrozí vyhynutí jednoho milionu druhů a celá čtvrtina druhů je ohrožená. Tady je tedy ona „milionová“ číslovka, přičemž celou zprávu zřejmě žádný ze žurnalistů nečetl. Prostě proto, že zatím vyšel jen zhruba čtyřicetistránkový souhrn zprávy, která má mít kolem 1800 stran. Zpráva počítá s celkovou světovou biodiverzitou 8 milionů rostlin a živočichů. Vrátíte-li se v textu výše, připomenete si, že australská vláda pracuje s odhadem 11 milionů. O jak moc (ne)reálný odhad jde, není laik schopen určit. Podle Michaela D. Guiryho z National University of Ireland se jen druhová diverzita řas pohybuje v rozmezí 30 000–1 000 000 druhů. Jak dalece započítali vědci „nižší“ formy života, jako jsou bakterie – od půdních po střevní? Vždyť i ony jsou součástí zemské biosféry. A je virus samostatnou živou částí, když povětšinou nemá jméno ani vlastní DNA?

Pravdou je, že vymírání, které je označované za šesté masové, je poprvé způsobené jediným živočišným druhem (Homo sapiens) a je extrémně rychlé. Člověk v honbě za vyššími zisky a vyšším blahobytem skutečně mění planetu. Mění klima, mění složení ekosystémů (tam, kde by měl růst smíšený les, žlutě kvete řepka, tam, kde byl bujný tropický prales, se od obzoru k obzoru táhnou plantáže olejnice guinejské, známé „olejové palmy“). Byl to člověk, kdo celoplanetárním obchodem a někdy i naprosto cíleně zavlekl nepůvodní druhy do míst, kde začaly decimovat místní populace flory i fauny. A nejde jen do Austrálie zavlečené králíky, ropuchy či kapra.

The Washington Post sepsal v narážce na populární film Dirty dozen invazní Tucet špinavců, kde figuruje asijská krajta tmavá (Python bivittatus), nutrie říční (Myocastor coypus), nebo nám známý špaček obecný (Sturnus vulgaris).

Stejně nezpochybnitelné je, že i když neznáme přesný rozsah úbytku druhů v dodnes neprobádaných pralesích, každý, kdo chodí do přírody, musel zaznamenat úbytek hmyzu. Dost možná si toho všimli i řidiči – prostě už nemají tak často na předním skle rozpláclá hmyzí tělíčka. Hodně se mluví o úbytku včel a v souvislosti s ním je zmiňován výrok připisovaný Albertu Einsteinovi: „Pokud by zmizely na zemi včely, zbývají lidem jen čtyři roky života.“

Ovšem málokdo si v této souvislosti připustí fakt, že právě včely jsou druhem lidmi velmi silně opečovávaný. Od včelínů po dodávky cukrové vody. A skoro nikdo v souvislosti s úbytkem včelstev nezmiňuje jiné důležité opylovače, jako jsou čmeláci či včely samotářské, kterých žije na území Česka velká řádka druhů. I to je ukázka toho, jak vymírání, které člověk bezesporu v mnohém způsobil a mnohém urychlil, vidíme z ryze antropocentrického pohledu. Příroda si bez nás poradí, to člověk bez přírody zmizí. To člověk potřebuje včely k opylování svých plodin, kterými následně plýtvá. Podle některých zdrojů se u nás vyhodí až třetina jídla.

Asijské země, zejména ty nejlidnatější, jako je Čína či Indie, se snaží v životním stylu, tedy nadměrném konzumu, dohnat euroatlantický západ. Nikdo se jim nesmí divit, vlivem globalizace i v zapadlé indické vesnici lidé mohou díky satelitní televizi sledovat život v USA. A bylo by nefér chtít, aby se začali uskromňovat. Zcela logicky by totiž v narážce na koloniální časy mohli namítnou: „Ale vy už své pohodlí máte, často na náš úkor.“

O šestém vymírání se mluví už tak dlouho. Kniha The Sixth Extinction: An Unnatural History od Elizabeth Kolbert získala v roce 2015 Pullitzeriovu cenu a s šestým vymíráním se ohání i padouch v Infernu (knižní předloha Dan Brown). Faktem je, že pěkně kulatý milion ve zprávě IPBES zabral a dostal informace o ohrožení biodiverzity člověkem do médií. A dost možná, že právě o to šlo. Ale evoluce se nezastaví. Masová vymírání v minulosti trvala miliony či desítky milionů let.

Na druhou stranu se lidé snaží naprosto cíleně některé druhy vyhubit. Například komáry roznášející malárii. Ale to už je jiný příběh. Text: Topi Pigula