Nejohroženějším pěvcem Evropy je strnad obojkový. Kdo za to může? Čína!

Nepatří mezi extrémně nápadně zbarvené pěvce, méně sytě zbarvená samice může laikovi připomínat vrabce. Přesto ho Číňané považují za extrémně chutného.

Samec má černý obličej, svrchu je tmavě hnědočervený, zespodu sytě žlutý s červenohnědým proužkem na hrudi. V křídlech je velké bílé pole. Samice se odlišují kresbou hlavy, kterou zdobí žlutavý nadoční proužek a tmavé proužky po stranách temene, za okem a pod tvářemi. V současné době se početnost tohoto druhu celosvětově snížila o 90 %. Jak je to možné? Hlavním důvodem jeho ústupu je lov pro zpestření lidského jídelníčku. Není těžké si představit, že lze „vyjíst“ malé, například ostrovní, populace nějakého živočicha, ostatně takových příkladů bychom našli v lidské historii bezpočet.

Ale tento druh strnada není omezený ani malým areálem a nebyl ohrožený ani malým počtem jedinců. Autoři odborného článku A Global population collapse in a superabundant migratory bird and illegal trapping in China, který vyšel v časopise Conservation Biology popisují jeho hnízdní areál jako velmi rozsáhlý. „Strnad obojkový byl jedním z nejrozšířenějších pěvců v palearktickém regionu, jeho oblast rozšíření zaujímala 15.7 milionů km², od Finska na západě po pacifické pobřeží na Dálném východě. Populace se v letech 1980–2013 snížila o 84,3–94,7 % a za radikální poklesem stojí zejména ilegální lov na migrační trase v Číně. Areál rozšíření druhu se zmenšil o 5000 km.“

Podle zmiňované studie lidský vliv urychlil vymírání oproti přirozenému procesu (v rámci evoluce vymírají druhy i bez přičinění člověka) sto až tisícinásobně. Jedním z příkladů, jak radikálně dokáže člověk „zatočit“ i s extrémně rozšířeným a na jedince neuvěřitelně bohatým druhem, je holub stěhovavý (Ectopictes migratorius). Jean Dorst o něm ve své knize Ohrožená příroda napsal: „Jeho velké kolonie žily v listnatých lesích, hlavně v porostech dubů, buků a javorů. Stromy se někdy ohýbaly pod tíhou hnízd postavených těsně vedle sebe. Kolem roku 1810 Wilson odhadl, že hejna čítají celkem 2 230 272 000 jedinců. Poslední jedinec uhynul v zoologické zahradě v Cincinnati ve státě Ohio 1. září 1914.“

Jak souvisí vyhubení holubů stěhovavých se strnady obojkovými? Není vyloučeno, že ho čeká stejný osud. Na vině je jeho oblíbenost coby pochoutka a zatímco v minulosti se objevoval v jídelních miskách Číňanů zejména v místech tahových cest, nyní se ulovení ptáci transportují na velké vzdálenosti, aby obohatili jídelníčky i v těch oblastech země, kde se druh přirozeně nevyskytuje. Rýžoví ptáci, jak zní čínské označení strnadů, jsou v Asii součástí jídelníčku po celá staletí. To, že je lov pěvců od roku 1997 v Číně ilegální, lovce nikterak netrápí – ostatně Čína, zejména její lidová medicína, je proslulá používáním zvířecích částí těl bez ohledu na stupeň jejich ohrožení. Naopak, pro překupníky je vzácnost výhodou – čím vzácnější ingredienci prodávají, tím je dražší. A strnad na talíři se dá zhodnotit až třicetinásobně. Přízvisko „rýžoví ptáci“ získali díky svým zastávkám v rýžových polích během migrace. Ovšem i tady čínští lovci zaznamenali rapidní pokles. Autoři studie sledovali literární záznamy a ornitologická hlášení a na jejich základě došli k následujícímu závěru. „V roce 2012 tento druh virtuálně vymřel v evropské části Ruska, západní a centrální části Sibiře a Kazachstánu. V místech, kde bylo v 90. letech zaznamenáno masivní rozšíření, byli pozorováni pouze osamocení jedinci.“ K onomu „virtuálnímu“ vymření je dobré dodat, že aby druh byl uznán za vyhynulý, nesmí být po dobu půl století na daném území spatřen.

Ačkoli to zní poněkud bizarně, tak za masivním ústupem evropského pěvce stojí chuťové preference Číňanů. Pomalu se vzmáhající střední vrstva si ráda dopřeje strnadí pochoutku i v místech, kde dříve nebyla dostupná. Že by si lidstvo nakonec „vyjedlo“ ptačí druh. Nebo se „stane zázrak a dojde k jeho záchraně v poslední minutě, podobně jako k tomu došlo v případě amerického bizona?

Text Topi Pigula