Mravenci staví vory z vlastních těl. Děti jsou úplně dole...

Mravenčí vor

Mravenci se vody nebojí - dokážou ji překonat a udělají přitom vše, aby zachránili královnu.

Mravenci jsou díky společné matce královně vlastně všichni sourozenci. Tím vědci vysvětlují některé „altruistické“ prvky jejich chování. Ovšem postavit si vor z těl svých ještě nenarozených bratří a plavit se na něm za záchranou, to už by si zasloužilo nějakého dobrého hororového scenáristu.

Mravenci jako dvojníci lidské civilizace

Mravenci jsou laiky opomíjenou, a přitom z hlediska množství jedinců i druhů velmi výraznou skupinou. Pěstují si houby, zotročují jiné mravence, dokážou si sešít z listů hnízda a v tropech jejich hmotnost převyšuje hmotnost všech tamních obratlovců. Jsou všude, musíme s nimi počítat a přesto si jejich přítomnost takřka vůbec neuvědomujeme.

Podívejte se na video BBC, které mravenčí vor ukazuje v plné kráse:

Snad jen, když objevíme „faraony“, tedy druh Monomorium pharaonis, v cukřence uprostřed panelákového bytu. „Malé druhy rodu Anthognathus chytají svými dlouhými kusadly chvostoskoky jako do pastí, slepí mravenci rodu Prionopelta se zavrtávají hluboko do tlejících kmenů, kde loví rybenky. Nájezdní mravenci postupují ve vějířovitých formacích, které smetou všechny živočichy. Dělnice druhu Pachycoldyla villosa přinese do hnízda kapku vody, kde se o ni podělí s družkami a potře jí stěny a dno hnízda, aby zvlhčila jeho vnitřek“ popisuje popisují Bert Hölldobler a Edward O. Wilson jen několik z nepřeberného množství strategií, které pomáhají mravencům v úspěšné existenci už více než sto milionů let. Obývají obrovskou plejádu suchozemských ekosystémů, od pouští po velehory, od vrcholků stromů po záplavová území. A právě na poslední jmenovaný ekosystém se specializoval západoevropský druh Formica selysi. Z hlediska jeho nároků na prostředí je jasné, že čas od času mu země zmizí pod záplavovou vodou.

Fenomén jako hrom

Myrmekologové, tedy vědci studující mravence, vědí o tom, že při záplavách si mravenci stavějí vory z vlastních těl a kukel a rozhodli se tento fenomén prozkoumat podrobněji. Překvapením bylo, že základ voru, tedy místo, které je v podstatě pod vodou a mortalita by tam měla být vysoká, je tvořeno právě kuklami. To na první pohled nevypadá pro zachování budoucí generace zrovna příznivě. Jenže kukly mají výrazně větší vznášivost a vodoodpudivost, než těla samotných mravenčích dělnic tvořící vrstvy nad nimi, takže zajišťují, že se vor nepotopí. Jak ukázal pokus s umělou „záplavou“, životnost kukel byla překvapivě vysoká. „Mravenci z nejméně dvou samostatných druhů F. selysi a S. invicta využívají kukly coby plovoucí platformu. Jejich umístění na raftech je jedním z mála příkladů dokládajících, že společnosti blanokřídlého hmyzu aktivně využívají jejich funkční charakteristiky. Většinou jsou vývojová stadia závislá na dospělcích až do konečné přeměny v dospělce,“ píší autoři studie Ant Brood Function as Life Preservers during Floods.

Nejdůležitější člen kolonie, královna, je umístěna v nejzabezpečenějším místě tak, aby k ní nemohla ani voda záplavová, ani dešťová. Kolonie díky této zvláštní strategii unikne zkáze a navíc má šanci dostat se do nových míst, které lze kolonizovat. Plavit se do nových oblastí a „zachránit si tykadla“ před potopou na voru z kukel zatím nevylíhlých potomků, to chce opravdu velkou představivost. A evoluce, jak to tak vypadá, ji má...

Text Topi Pigula