Kdo může za ztroskotání mamutů na ostrově sv. Pavla?
Vylovili jsme si mamuty? Toť otázka. Třeba si za svůj skon mohou i sami.
Existuje mylná představa, že negativně může přírodní systémy ovlivnit pouze člověk, popřípadě vliv neživého procesu, například dopad asteroidu či sopečná exploze. Člověk je však stále součástí přírody a opačně – není proto překvapivé, že vědci na Aljašce odhalili stopy pravěkého kolapsu místního ekosystému zaviněného alespoň zčásti zcela přirozeným chováním mamutů.
Uvěznění na ostrově
Mamuti jsou minulostí již přibližně 10 až 12 tisíc let, kdy většina z nich zmizela ze Severní Ameriky, respektive z Evropy. O důvodech jejich vymření panují dohady dodnes. Vymření mamutů se překrývá s koncem poslední doby ledové, mezi pravděpodobné příčiny tak může patřit zvýšení průměrných teplot, zvyšování hladiny oceánů a ubývání lesů ve prospěch travnatých území. Jenom ve změně klimatu však odpověď pravděpodobně zakleta nebude – mamuti totiž přežili několik předešlých změn podnebí. Odhaduje se tak, že ruku k dílu mohl významně přidat i lidský lov.
Doposud dominantní tezi o vlivu člověka nyní nahlodává studie z University of Alaska publikovaná na počátku srpna tohoto roku. Ta přinesla výsledky tří let sbírání a analyzování sedimentů a v nich uvězněného hmyzu a vodních živočichů ze dna jezera na ostrově Sv. Pavla na Aljašce. Nejde o náhodně vybrané místo – na tomto kusu pevniny přežívala izolovaná komunita mamutů „své vymření“ až do 4. tisíciletí před naším letopočtem, tedy přibližně o 5 tisíc let déle než většina jejich bratří (rekordmany a zřejmě poslední podobnou komunitou byli mamuti na arktickém Wrangelově ostrově, kteří přežívali ještě před 3500 lety).
Právě pro svou izolaci od okolního světa může komunita na ostrově Sv. Pavla naznačit něco o tom, nakolik bylo přežití mamutů závislé na změnách klimatu a nakolik na vlivu lidí. Neexistují totiž důkazy o tom, že by byl ostrov Sv. Pavla zabydlen primitivními lidskými lovci. Ani mamuti si zdejší izolaci nezvolili dobrovolně – byli na ostrově uvěznění vlivem stoupající mořské hladiny při tání ledovců. Sledováním „archivovaných“ exoskeletů hmyzu i chrupu mamutů tak mohli vědci vytvořit postupnou časovou osu vymírání zdejších mamutů a sledovat, co ji mohlo způsobit.
Voda základ života
Leccos napověděla již klesající míra přítomnosti vodních živočichů v sedimentech mimo centrum jezer. To napovídá proměnlivou, potažmo klesající hladinu sladkovodních zdrojů vody. To podpořila rovněž analýza izotopů dusíku z kostí a zubů mamutů – dle jejích dat se mamuti v průběhu stovek let potýkali se stále sušším prostředím. Když vědci veškeré sesbírané důkazy promítli na časovou osu, naskytl se jim nejpravděpodobnější scénář.
Zdá se, že mamuti na ostrově Sv. Pavla se po svém odříznutí od pevniny shromažďovali primárně v okolí větších jezer, jenom svým počtem by je však „do poslední kapky“ nevypili. Jejich přítomnost u jezer se však podepsala i na úbytku okolní pastvy a tak i stále výraznější erozi. Bez rostlin se neudržela zemina vodu čistou a v konstantní hladině. Výsledkem byl začarovaný kruh a kolaps ekosystémů kolem jezer. Podobný scénář se dnes opakuje i v případě slonů.
Je tedy podobný kolaps příčinou i vymření zbytků mamutů? Nezdá se to být pravděpodobné, na kontinentální pevnině by totiž mamuti měli možnost migrovat k novým zdrojům vody. Na ostrově Sv. Pavla navíc navození kolapsu trvalo tisíce let – hledání hlavní příčiny zkázy mamutů tak stále není ukončeno. Situace ovšem rovněž ilustruje, že živočichové rozhodně jsou s to přivodit negativní ekologické změny samy o sobě. Člověk občas sám sebe vidí jako jinou veličinu než je zbytek přírody – nezbývá proto než se řečnicky zeptat, zdali se podobně výlučně neviděli i mamuti na ostrově Sv. Pavla?
Tetx: Ladislav Loukota