Gepard – americký migrant!

Gepard, nejrychlejší čtyřnožec planety, je jednou ze zvířecích ikon Afriky. Kdo by to byl řekl, že jde vlastně o amerického přistěhovalce.

Zpět do historie geparda

Kdyby se jednalo o film, ve spodní části obrazovky by se objevil nápis: „North America, 100 000 years ago“ a mužský hlas by oznámil: „Severní Amerika, před 100 000 lety“. A dávnověký příběh o tom, jak se gepard vydal na celosvětovou pouť, by mohl začít. Kamera by zabírala rozsáhlé pláně beze stopy člověka a ve stínu křovin se zastavila na nenápadně se chvějícím stínu číhajícího geparda. Zatímco dnes zastupují severoamerické kočkovité šelmy jednobarevné pumy (Felis concolor), v minulosti se její předci dělili o prostor i kořist s skvrnitými gepardy. Zní to možná odvážně, ale moderní výzkum založený na rozborech zvířecích genomů mluví jasně. Gepardi přišli ze Severní Ameriky!

Podobná odhalení umožňuje výzkum, jenž umí kráčet proti proudu krve i proti proudu času. V současnosti se gepardi vyskytují na rozsáhlých pláních východní a jižní Afriky, ale velmi vzácně je lze zastihnout i ve střední Asii a přední Indii. Přes na první pohled široký areál rozšíření jde o mezinárodně chráněný a celosvětově ohrožený druh, protože výskyt je velmi ostrůvkovitý. Mezinárodní skupina vědců (celkem jich bylo 35) se pustila do rozboru genomů geparda (Acinonyx jubatus) a výsledky svého bádání uveřejnila v odborném časopise Genome Biology.

Historie gepardího putování se odehrála v pleistocénu, tedy v období, jež začalo před 2,6 miliony let, a pokud se na její konec podíváme optikou geologických epoch, tak skončila vlastně nedávno. Před sotva 7000 lety. Během tohoto období měli gepardi doslova na kahánku, protože doby ledové jejich populace zasáhly velmi drsně.

Některé lokální populace vymřely úplně, u jiných se počet jedinců rapidně snížil. Chlad navíc tlačil gepardí krásky a krasavce dál od ledovců a vzhledem ke sníženému množství zvířat se začaly objevovat problémy se zredukováním genetického potenciálu. Lidově řečeno, množení se v rámci rodiny není pro populaci příliš zdravé. To ostatně víme i z lidské společnosti.

„Vyčerpání gepardího genofondu koreluje se zvýšením úmrtnosti mladých jedinců, extrémní abnormalitou ve vývoji spermií a zvýšenou náchylností k infekčním onemocněním. Gepardi dnes zůstávají zachováni jako živoucí ikona, ukazující, jaká rizika s sebou nese snížení bohatosti genomu. K tomu došlo kvůli příbuzenské plemenitbě a prostředí způsobujícím redukci populací,“ píše se v Genome Biology. Příroda zasadila gepardům dvě velké rány. První dramatické změny přišly zhruba před 100 000 lety, druhé zatřásly existencí druhu před 10–12 000 lety.

Chewbaaka

Výzkum historické evoluční linie byl vedený pomocí sedmi gepardů, jejich DNA byla podrobena zevrubnému zkoumání. „Gepardi postupovali ze Severní Ameriky skrz Beringovu úžinu a pokračovali až do Afriky,“ říká Stephen O’Brien ze státní univerzity v ruském Petrohradu, který zároveň učí i na Nova Southeastern University na Floridě. Zvědavý čtenář nechť se podívá na mapu a zjistí, že gepardi vlastně obešli svět. Co bylo cílem vědeckého bádání? „Autoři docházejí k závěru, že tento poslední pohled do historie a přizpůsobení gepardů, by měl být užitečný při snaze udržet a zvýšit počet tohoto druhu v jeho současných i bývalých stanovištích,“ píše na toto téma populárně naučný server ScienceDaily. Odborníci se zaměřili na rozdíly v mutacích mezi jednotlivými namibijskými a tanzanskými gepardy. Hlavní postavou byl gepard jménem Chewbaaka.

K doktorce Laurie Marker, která se už desítky let věnuje ochraně gepardů a namibijské přírody, se dostal v roce 1995 jako desetidenní, těžce nemocné kotě. Malého samečka L. Marker vypiplala, dokonale ochočila a nakonec došlo k tomu, že se gepardí mládenec stal jejím dlouholetým přítelem. Chewbaaka se profiloval jako „ambasador“ Cheetach Conservation Fund (CCF) založeného roku 1990. „Byli jsme spolu dokonalý tým,“ říká Laurie Marker ve vzpomínce na namibijské děti, které v rámci kampaní za ochranu namibijské přírody navštěvovala. Cílem CCF bylo na sbírání financí jdoucích na ochranu těchto ladných šelem a šíření informací o jejich životě i ohrožení. Chewbaaka už loví na nebeských pláních. Zemřel při pokusu ulovit kudu velkého (Tragelaphus strepsiceros) jednu z největších antilop. Ve svých takřka šestnácti letech útok nezvládl a ošklivě se potloukl. K jeho smrti asi přispělo i těžké onemocnění ledvin. Jako živoucí aktér byl součástí přednášek a sám o sobě se stal důkazem, že lidé a gepardi mohou žít pospolu. Zahrál si v dokumentech National Geographic a Africa Geographic a jeho příběh se objevuje i na stránkách časopisu Kočičí planeta. Pravdou je, a Chewbaaka toho byl mnohokrát důkazem, že ne každé „divoké zvíře“ v televizních dokumentech a fotografiích je skutečně divoké.

Kočičí rekordman

V literatuře se lze dočíst, že když se gepard opravdu rozběhne, tak dokáže krátkodobě běžet neuvěřitelnou rychlostí 121 km za hodinu, což ho staví na pomyslnou první příčku mezi suchozemskými čtvernožci. Chybí málo a překročil by nejvyšší povolenou rychlost na českých dálnicích. V minulosti se tvrdilo, že dokáže běžet rychlostí maximálně 70 km za hodinu. Jenže následné měření ukázalo, že jen v rámci výzkumů, tedy pro „vědeckou potěchu ducha“, si gepardi „nebudou honit triko“ a nevydali ze sebe maximum možného. Když se jim měřila rychlost při lovu, náhle se ukázala zcela jiná čísla. Jakmile jde o oběd, běželi gepardi výrazně rychleji.

Silueta s malou kulatou hlavou a vyklenutým hrudníkem je nezaměnitelná, takže i zoologicky nevzdělaní návštěvníci afrických safari jsou schopni ho snadno odlišit od ostatních kočkovitých šelem. Mimochodem, jeho krásný dlouhý ocas hraje při sprintu poměrně důležitou úlohu. Pomáhá mu držet rovnováhu a při prudkých změnách směru funguje jako kormidlo. Rychlé sprinty jsou ale krátkodobé. Pokud gepard nedohoní kořist do zhruba tří stovek metrů, lov pro něj končí, neboť se mu rychle přehřívá organismus. „Někteří jedinci mívají v zátylku a mezi lopatkami prodlouženou srst (9–11 cm), jakousi hřívu, která vynikne, když ji zvíře vzrušením naježí,“ píše ve svém třináctidílném Světě zvířat zoolog Miloš Anděra. V zajetí se množí velmi zřídka a Česká republika patří mezi země, jimž se odchov gepardích mláďat povedl. V tomto případě máme být skutečně na co hrdí.

Výzkum realizovaný rozsáhlou skupinou vědců posunul hranice našeho kočičího vědění zase o něco dále. Fakt, že gepardi jsou původními obyvateli severoamerických plání, je novinkou, která se do učebnic teprve zapíše.

Text: Topi Pigula