Brutální omyl přírodovědců nenávratně poškodil Viktoriino jezero

Viktoriino jezero je skutečným obrem. Se svými 68 800 čtverečními kilometry je po Bajkalu druhým největším sladkovodním jezerem světa. Není divu, že potravně jsou na něm závislí miliony lidí. Vždyť rybáři Tanzanie, Ugandy i Keni z něj berou tuny ryb, které okamžitě prodávají nejen na trzích podél břehů, ale následně ryby putují i dál, hluboko do vnitrozemí.

Do přirozeného řádu věcí však vstoupil člověk nejen „klasickým“ znečištěním a odpadem, kterým „dotuje“ jezero, ale i nepůvodním druhem robalem nilským (Lates niloticus), kterého britští biologové vysadili v roce 1955 do menšího jezera Kyoga v Ugandě. Dalo se předpokládat, že se nilská vodní cesta jdoucí od jezera Kyogu k jezeru Viktoriinu stane trasou, po níž se bude robalo dále šířit. Ovšem nikoho nenapadlo, že půjde o tak drastický nárůst. Původně tam totiž vůbec neměl co dělat.

„Obývá většinu střední, západní a východní Afriky, Nil (pod Murchisonovými vodopády), žije taktéž v Kongu, Nigeru, Voltě, jezerech Čad a Turkana. Najdeme ho i v poloslaném jezeru Mariot poblíž egyptské Alexandrie,“ shrnuje jeho přirozený výskyt odborná instituce (mající podobné postavení jako české Ministerstvo životního prostředí) US Wildlife Service.

Nilského okouna koupíte i u nás

Robalo nilský je z hlediska gurmánského poměrně chutnou rybou a díky svým přírůstkům ho rybáři, alespoň zpočátku, vítali. Velká ryba znamená hodně peněz. Jste-li rybářem, tak proti velkým úlovkům nebudete nic namítat. Jste-li evropským nebo americkým sportovním rybářem, tak za velký úlovek zaplatíte mnohem více, než kdybyste stejnou rybu „jen koupili“ v některém z městských supermarketů. Ostatně není těžké ho koupit i u nás.

Od roku 1978 nastal ve východní Africe extrémní populační nárůst a během několika málo let se zvýšil se podíl robala na komerčním rybolovu z 5 na 60 procent. Rekordní nárůst tohoto druhu vyústil v logickou katastrofu – robalo začal vytlačovat a doslova „vyžírat“ zdejší tlamovce (Tilapia).

Ne nadarmo se říká, že neštěstí nechodí osamoceně. Aby toho nebylo málo, tak v době, kdy „zaútočil“ svou existencí „okoun“, byly stavy tlamovců ohroženy prudkým tlakem lidských rybářů. Na jezeře se k lovu používaly těžké a rozměrné vlečné sítě, proti kterým ryby neměly moc šancí. Navíc došlo vlivem přílišných splachů k „zarůstání“ jezera řasami a sinicemi, což nepřidalo ani na kvalitě vody, ani na kvalitě rybí obsádky.

Hranice, odkud není návratu

„Kvetení“ jezera, jak se laicky nazývá proces eutrofizace, mělo za následek pokles kyslíku. „Odkysličení vody způsobilo ve Viktoriině jezeře téměř úplnou ztrátu hlubinných ryb, neboť v hloubce vzniklo kyslíkem chudé "pásmo smrti", ve kterém již žádné ryby nemohou žít. Jezero je poměrně mělké (největší hloubka nedosahuje ani sta metrů) a odkysličení nyní ohrožuje i ryby blíže k hladině vinou periodického stoupání hlubinných odkysličených vod,“ vysvětluje Zdeněk Kubeš na stránkách rozvojovky.cz.

„V současné době tvoří robalo nilský a jeden z uměle vysazených (introdukovaných) druhů tilapií, základ rybolovu na Viktoriině jezeře a jezeru Kyoga,“píše Richard Ogutu-Ohwayo ve své odborné práci věnované vlivu robala na rybí faunu těchto jezer. Zároveň došlo k introdukci desítek tisíc larev i do amerických jezer a řek. Mezi rybáři populární „okoun nilský“ sebou přinesl obrovské množství negativních jevů. Přesto i on se stal díky své mohutnosti legendární rybou televizního seriálu.

Viktoriino jezero je jednou z vodních perel Afriky, a tak není divu, že se ho množství nevládních organizací včetně Světové banky snaží zachránit. Otázkou stále zůstává, jestli je něco takového možné. Mnozí vědci pochybují o tom, že by šlo vrátit do původního stavu. Zřejmě byla překročena hranice, odkud není návratu.

Text Topi Pigula