Rusové přistání na Měsíci vzdali, Lunochod ale jejich reputaci bohatě vylepšil

Průzkum Měsíce je spojován především s americkým programem Apollo, který vyvrcholil několika přistáními pilotovaných lodí na jeho povrchu. Ale o dobytí Měsíce usilovali i v Sovětském svazu a začali s tím dokonce dříve než rivalové ze zámoří. Zatímco program Apollo de facto odstartoval v roce 1961 slavným projevem prezidenta Kennedyho, v Sovětském svazu zaměřili svou pozornost na přirozenou oběžnici Země už v roce 1959. Právě tehdy začal program Luna.

Onoho roku kolem Měsíce proletěla první průzkumná sonda Luna 1 a záhy po ní se na povrch Měsíce podíval první lidský výtvor v dějinách v podobě dopadové sondy Luna 2. Také první klasické přistání na Měsíci měli na svědomí sovětští vědci, když v roce 1966 na jeho povrch měkce dosedla sonda Luna 9. Ta vyvrátila tvrzení, že povrch Měsíce je sypký a tudíž nebude možné na něj vysílat lidské expedice.

Právě zde se v květnu 1973 Lunochod 2 odmlčel a zastavil...

Po sérii samostatných sond přišla na řadu slavná vozítka Lunochod, která se stala prvními pohyblivými robotickými průzkumníky v historii kosmonautiky. Z Bajkonuru 10. listopadu 1970 odstartovala nosná raketa Proton s automatickou sondou Luna 17, která na své palubě nesla něco přes dva metry dlouhé vozítko vypadající jako ze sci-fi filmů. Byl to Lunochod 1. I když měl v názvu číslici 1, tak první nebyl. Už v únoru 1969 se na Měsíc vydal jiný Lunochod 1 (dnes označovaný jako 1A). Ten měl Američany na cestě k Měsíci předběhnout, ale nebylo mu přáno. Ihned po startu došlo k explozi a raketa i se sondou a vozítkem byly zničeny.

Dvojka, nástup!

Po úspěchu druhého Lunochodu 1 se v lednu 1973 do vesmíru vydal jeho nástupce Lunochod 2 na palubě sondy Luna 21. Jeho úkolem bylo pořídit snímky měsíčního povrchu, zkoumat intenzitu světla na Měsíci, také zjistit sílu rentgenového záření Slunce, měřit sílu magnetického pole a analyzovat složení měsíční půdy. Dvojka měla posloužit i pro laserová měření ze Země. Vozítko vážilo 840 kg a na výšku měřilo 135 cm, společně s přistávací plošinou Luny 21 tak do měsíčního prachu dosedlo 1814 kg pozemského hardwaru.

Lunochod 2 dostal tři televizní kamery, dvě umístěné zepředu na trupu (vytvářely dojem očí), třetí byla instalována výše na speciální konzole a sloužila především k orientaci v prostoru. U Lunochodu 1 totiž nízko umístěné čelní kamery ztěžovaly operátorům na Zemi řízení vozítka. Lunochod 2 byl vybaven navíc ještě čtyřmi panoramatickými fotoaparáty a celou sadou měřicích a vědeckých přístrojů, aby mohl na Zemi posílat naměřená data a analýzy. Zajímavostí je, že jedna jeho část pocházela z „imperialistického západu“, šlo o laserový koutový odražeč, díky kterému se mohla provádět laserová měření přímo ze Země. Na trupu nechyběl nápis CCCP, sovětský státní znak a basreliéf Vladimíra Iljiče Lenina.

Osmička vykroužená Lunochodem 2 do měsíčního prachu 8. března při příležitosti Mezinárodního dne žen...

Každé z osmi kol lunochodu mělo vlastní elektromotor a brzdové zařízení. Lunochod 2 díky nim mohl povrch Měsíce brázdit dvěma rychlostmi, 1 km/h nebo 2 km/h. Elektromotory byly napájeny z baterií, které se dobíjely pomocí solárních panelů zabudovaných do otevíratelného víka lunochodu. Pokud na lunochod dopadaly sluneční parsky, bylo víko otevřené a solární panely dobíjely baterie. Když přišla měsíční noc, víko se zavřelo a tím pomáhalo udržovat stálou teplotu uvnitř stroje. Lunochod měl na palubě i radioizotopové vyhřívací zařízení, aby chlad nepoškodil měřící aparatury.

Startujem!

Luna 21 se i s Lunochodem 2 vydala do vesmíru 8. ledna 1973 na palubě nosné rakety Proton z bajkonurského kosmodromu. O čtyři dny se dostala na orbitu Měsíce. Po dalších třech dnech a čtyřiceti obletech Měsíce Luna 21 zažehla brzdicí motory a 15. ledna dosedla na Měsíc v oblasti kráteru Le Monnier. Den nato se spustila rampa a lunochod sklouzl na povrch, od té chvíle se jej ujalo pět operátorů v pozemském řídicím středisku. Jelikož ovládání lunochodu nebyla žádná legrace, týmy operátorů se pravidelně střídaly. Lunochod nejdříve pořídil panoramatické snímky okolí místa přistání, pak poodjel od přistávací sekce sondy, kterou také vyfotil. Poté následovala přestávka na dobití baterií a lunochod se vydal na průzkum Měsíce.

Měsíční dny trávil zkoumáním a fotografováním okolí a přestávkami na dobíjení baterií. Když Slunce zašlo za obzor, operátoři uzavřeli horní víko se solárními panely a lunochod uspali, dokud na něj znovu nedopadly sluneční paprsky. Lunochod fungoval spolehlivě několik měsíců, až bylo 4. června 1973 oznámeno, že jeho mise skončila. Ihned se vyrojily spekulace, že došlo k utajované poruše nebo se vozítko vinou operátora převrátilo. Faktem je, že se 11. května odmlčelo. Až po letech byly zveřejněny pravé příčiny konce mise Lunochodu 2.

40 let nepřekonaný rekord

Stroj totiž na své cestě 9. května vjel do mělkého kráteru, a když se z něj škrábal ven, od hrabajícího kola se zvedl prach. Ten se usadil na solárních panelech otevřeného víka. Lunochod však pokračoval nerušeně dál ve svém putování. Když ale přišla noc, operátoři zavřeli víko a prach se sesypal na tělesa vytápění a regulace teploty. Ty pak nepracovaly správně, nitro lunochodu se přehřálo, stroj přestal po dvou dnech fungovat a odmlčel se. Do té doby urazil 39 km, což byl po dlouhá desetiletí rekord. Žádný jiný lidský výtvor na cizím kosmickém tělese takovou vzdálenost nepřekonal. Až v červnu minulého roku vozítko Opportunity překonalo rekord Lunochodu 2, když na Marsu dosáhlo mety 40 km. Ovšem potřebovalo na to 10 let. Lunochod 2 během své mise pořídil na 86 panoramatických snímků a dalších asi 80 tisíc díky jeho televizním kamerám. Jen pro srovnání, Lunochod 1 urazil vzdálenost 10,5 km a poslal 20 tisíc snímků.

Dlouho se nevědělo, kde Lunochod 2 svou cestu ukončil. Až v roce 2010 astronom Phil Stooke z kanadské Západoontarijské univerzity objevil na snímcích měsíčního povrchu pořízených sondou Lunar Reconnaissance Orbiter místo odpočinku druhého lunochodu. Záhy se ukázalo, že se zmýlil, i když ne o moc, a specialisté z NASA pak určili přesnou polohu mlčícího lunochodu. V této souvislosti je zajímavé, že výrobce Lunochodu 2, konstrukční kancelář Lavočkin, svůj výtvor včetně přistávací sekce Luny 21 v roce 1993 prodal během aukce. Za více než 68 tisíc dolarů jej získal podnikatel a vesmírný turista Richard Garriott (syn bývalého astronauta Owena Garriotta). Ten tak koupil stroj, o kterém tehdy ani netušil, kde je.

Druhý lunochod neměl být podle původních plánů posledním, v roce 1977 se měl na Měsíc vydat Lunochod 3. Z finančních důvodů ale byla mise zrušena a „trojka“ putovala do muzea. Nicméně nyní to vypadá, že lunochody na Měsíci dostanou další společnost. Ruská kosmická agentura Roskosmos totiž zveřejnila plány na vyslání dalších robotických vozítek na Měsíc, které by se měly stát předvojem pro stálou měsíční základnu. Třeba se jednou dočkáme i toho, že staré lunochody jednou kosmické lodě přivezou zpět na Zemi, základy tzv. kosmické archeologie totiž už byly položeny a zájem o artefakty z průkopnických dob letů do vesmíru roste.

red/DP