Víte, která žena měla právo vládnout z českého trůnu? Blíží se 300. výročí jejího narození

Tradice praví, že královým nástupcem se stává prvorozený princ. Jenže co když se princ prostě nenarodí a král má jen samé princezny? V takovémto případě hrozí rozkol mezi mocichtivými příbuznými. Jenže Karel VI., se pro tento případ pojistil.

Kouzlo habsburské sankce

Pragmatická sankce, kterou Karel VI. trochu silou a trochu diplomatickým vyjednáváním prosadil, zajišťoval ženským členům rodu právo na trůn v habsburské monarchii. Samozřejmě se to vztahovalo na situaci, kdy by princezny neměly bratry. Cílem nebyla ani tak snaha o genderovou rovnost, ale o nedělitelnost habsburské monarchie. Linie tří státních celků: zemí Koruny české, zemí rakouských a Uher tak i nadále zůstala zachována. Díky tomu se na trůn dostala Maria Theresia Walburga Amalia Christiana, v našich končinách známá jako Marie Terezie. V souvislosti s výše zmíněnou rovnoprávnosti pohlaví se nabízí ještě jedna zajímavá historická paralela. Marie Terezie by se, pokud by nebyla ženou, stala i císařem. Ovšem opět tady svou roli hraje její ženství. Císařem Svaté říše římské mohl být pouze muž. Proto se jím stal její manžel František I. Štěpám Lotrinský a Marie Terezie tak stanula po jeho boku jako „pouhá“, byť jinak opravdu vysoce postavená manželka.

Námluvy v pěti letech

Marie Terezie se narodila 13. 5. 1717 ve Vídni, čímž se stala nejstarší dcerou císaře Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. Děti, zvláště ne ty z vysoce postavených šlechtických rodin, o svých rodinných osudech zpravidla nerozhodovaly. Jako pětiletá se Marie Terezie setkala se svým budoucím manželem Františkem Štěpánem, jemuž tehdy bylo čtrnáct let. Mariinin otec Karel VI. ve Františku Štěpánovi dost možná viděl svého syna. Ovšem mnohem důležitější než osobní náklonnost bylo praktické hledisko. Pokud by si Marie Terezie skutečně Františka Štěpána vzala, znamenalo by to spojení Habsburků s Lotriňany a z hlediska geografie ochranu Rakouska-Uherska alespoň z jedné ze světových stran.

Život jako politika

Celý její dospělý život byl o vzájemném balancování a udržení evropského míru, což se ne vždy povedlo. Zároveň aktivně pracovala na udržení či případném rozšíření habsbursko-lotrinského impéria pomocí sňatkové politiky svých dětí. Potomkům této vzácné ženy-panovnice bude věnován samostatný článek tohoto speciálu. V podstatě okamžitě po nástupu Marie Terezie k moci se dostala do konfliktu s Pruskem. Fridrich II. požadoval celé Slezsko výměnou za dva miliony zlatých za záruku rakouských držav v Říši a za zasazení se o zvolení jejího manžela císařem. Tato „neodolatelná“ nabídka byla Marii Terezii učiněna dne 15. listopadu 1740. Když se ani po měsíci neměla k souhlasu, obsadila pruská vojska postupně celé Slezsko a začaly války o rakouské dědictví, které ve výsledku pro Rakousko znamenaly ztrátu takřka celého Slezska na straně jedné, ale uznání nástupnictví ženy na straně druhé.

Výpis všech titulů, kterými se Marie Terezie pyšnila, by obsahoval desítky položek, neboť by správně měl zahrnovat i malé samostatné územní celky. Hezká ilustrace se dá vyhledat na mincích z doby její vlády. Na mincích a medailích s podobiznou panovnice se objevuje nápis „M THERESIA D G R IMP HU BO REG“ (= Maria Theresia, Dei Gratia Romanorum Imperatrix, Hungariae Bohemiaeque Regina = Marie Terezie z Boží vůle římská císařovna, uherská a česká královna) až od roku 1745, kdy byl její manžel František Lotrinský zvolen císařem po smrti císaře Karla VII. Albrechta.

Ve věku 63 let naposledy vydechla 29. listopadu 1780 ve stejném městě, v němž se narodila. Její tělo spočinulo v tzv. Císařská hrobce (zvaná též Kapucínská, něm. Kaisergruft nebo Kapuzinergruft) ve Vídni, která je umístěná v centru Vídně na Neuer Markt pod kostelem kapucínů. Místo svého posledního odpočinku zde nalezlo 146 příslušníků habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie, z toho 12 císařů a 19 císařoven.

Text: Topi Pigula