Karel IV. versus Rudolf II.: kdo by zvítězil v souboji?

Je krátce před polednem jednoho sychravého dne na sklonku roku 2013. Na nádvoří gotického hradu se povaluje dým z plápolajících ohňů, u nichž se ohřívají prokřehlí panoši dvou významných českých vladařů. Jejich pány někde uvnitř oblékají do zbroje.

Za okamžik už je z útrob hradu slyšet cinkání kovu a přezek. To na prašný plac přicházejí Karel IV. a Rudolf II. Otec vlasti ve světlé brokátové suknici a červeném plášti, Rudolf přiškrcen ve svém skládaném límci a v krátkých řasených kalhotách. Jako by právě vystoupili z obrazu. Obtěžkáni přilbicemi a brněním vykračují oba muži ztěžka.

Přihlížíme svištění čepelí jejich mečů, úskokům a výpadům. Nevšední bitku provázejí výkřiky a tupé údery do pancířů chránících hrudi bojovníků. Kdo s koho?

V jednu chvíli Rudolf odkopne Karla a ten mizí v prachu na chladné zemi. Na kahánku má několikrát i Rudolf.

Klání po celou dobu sleduje postava v dlouhém tmavém plášti, s tváří zahalenou kápí. Kdo je tím tajemným sekundantem? Počkejte si. Uvidíte již brzy na Primě i na webu iprima.cz!

Co myslíte, kdybychom oba české panovníky vzali z jejich doby a skutečně je postavili proti sobě, čím by asi tak bojovali? A kdo by vyhrál?

Podle dostupných podkladů je dost pravděpodobné, že Rudolf II. by byl v podobném klání ve velké nevýhodě. A nejen kvůli známým psychickým poruchám.

Bojovník Rudolf II: Jako milovník s hůlkou a horoskopem

Na některých portrétech je Rudolf II. vyobrazen s hůlkou, kterou třímá na znamení vojenského velení. Nicméně vojákům velel pouze z obrazů, císař totiž nikdy vojska do boje nevedl. Znalci uměleckých děl se domnívají, že tento český vladař se s vůdcovskou „taktovkou“ pravděpodobně nechával rád portrétovat.

Do nějakého toho soupeře si ale Rudolf zbraní párkrát šťouchl. Jako mladík se například opakovaně účastnil turnajů v Praze – v letech 1578 a 1579.

Takto Otec vlasti tasil meč na Točníku. Tady Rudolfovi nepomůže ani elixír mládí.

Víme také, že po převzetí vlády po svém otci Maxmiliánovi II. hned vybavil své osobní gardisty vznešenými a bohatě zdobenými halapartnami. 12. března 1577 jich císař objednal hned 110 u zbrojíře Oswalda Salzhuebera a rytce Hanse Stromaira v Augsburku.

Nová výzbroj zřejmě sloužila při první okružní cestě nového panovníka po zemích české koruny, při níž vyjednal se stavy nutné vládní záležitosti.

Taková prodloužená sekera, nejspíš pamatující samotného císaře, se v Praze dochovala pouze jedna. Dnes je ve sbírkách Národního muzea. Její šedesát centimetrů dlouhou čepel zdobí leptané a zlacené ornamenty. Na lícní straně má monogram císaře R II., na rubu letopočet 1577 a písmena ADSIT — Ad-jutor Domini Sit Inimicis Timor (Pomocník Páně nechť je postrachem nepřátel). Někteří odborníci na zbraně však tvrdí, že by s takovou nešlo dost dobře bojovat.

Halapartny z Rudolfova dvora také nikdy nepomáhaly utvářet dějiny jako jejich předchůdkyně.

Vzhledem k tomu, že v rudolfínské době už fungovaly puškařské cechy, mohl náš Rudolf II. na Karla IV. i vystřelit. Je například doloženo, že měl svého dvorního rytce pušek – Egidiuse Sadelera, původem ze slavné holandské rodiny řezačů železa, cizelérů a zlatičů. Rudolf II. zkrátka miloval hlavně vše umělecké a krásné, včetně žen.

Zemřel 20. ledna 1612. Sice v boji, ale s tehdy běžnou chorobou – syfilidou.

Na pražském dvoře se proslavil pestrým a nerovným soužitím s několika milenkami. Měl s nimi mnoho potomků, ale trůnu nezanechal žádného legitimního dědice.

Ve zbroji to našemu Rudolfovi II. sluší. V jeho skutečné době by mu meč mohl být sympatický alespoň pro jeho symboliku.

Milovník žen a umění Rudolf II. pár minut předtím, než se vyřítil na Karla IV.

Meč ztělesňoval sílu, vůdčí osobnost i odvahu. Zároveň ztělesňoval mužský princip, zatímco jeho pochva zastupovala ženský princip. Nošení meče bylo právem mužů, a proto se také rozlišoval původ po meči, tj. mužská linie rodokmenu, a původ po přeslici, ženská linie rodokmenu.

Karel IV. se s mečem oháněl pravidelně a nejspíš i rád

Za Karla IV. se při korunovaci a převzetí meče vladař zavázal, že jím bude "vydatně ničit záplavu nespravedlnosti"

Když císař Karel IV. sepisoval Korunovační řád českých králů, věnoval velkou pozornost právě meči. Je jmenovitě uveden vedle koruny, žezla a jablka jako hlavní součást korunovačních klenotů. "Králi ho předával pražský arcibiskup a panovník se musel zavázat, že právě s jeho pomocí bude vykonávat spravedlnost – doslova je uvedeno, aby 'vydatně ničil záplavu nespravedlnosti'. Inu i ve středověkých Čechách panovala víc zlovůle a korupčnictví než právo a pořádek,“ uvádí například k důležitosti meče specialista na středověké a renesanční umění Peter Kováč.

Karel IV. jako posilující atlet s láskou k boji

Soudě podle odborných článků archeologa a antropologa Emanuela Vlčka byl Karel IV. urostlý bojovník.

Výšku císařovy postavy odhadli vědci podle jeho zachovalé kostry. Měl tělo atleta, cíleně formované cvičením. Důkazem toho jsou mohutné svalové úpony na lebce i na ostatních kostech. Podle dvou různých výpočtů se panovníkova výška pohybovala mezi 172,5 a 173,5 cm. Na svou dobu byl tedy nadprůměrně vysoký. Vzrůst však zkreslovala kyfóza hrudní páteře u 3 až 9 obratle, a tak mohl vypadat přibližně na 169 nebo 170 cm.

Dne 7. 12. 1976 proběhla poslední exhumace Karlova těla a jeho vůbec první konzervace. Kostra byla téměř kompletní a ve velmi zachovalém stavu. Právě profesor Vlček tenkrát objevil na Karlově těle celou řadu vyhojených poranění.

Opravdového bojovníka zdobí jizvy. U Karla IV. toto platilo

První šrámy prý utržil císař již jako šestnáctiletý v bitvě u hradu San Felice v Itálii. Další sklidil v bitvě u Kresčaku, kdy mu bylo 30 let. Na jeho lebce je výrazná poúrazová asymetrie kostry nosu po sečném poranění nosního kořene. Toto zranění způsobilo mírný rozestup pravostranného nosočelního lebečního švu v šířce 2 mm a v délce skoro 3 cm.

Nosní hřbet měl od té doby zvlněný a vyhnutý na levou stranu. Sečné poranění začínalo u levého obočí, přetínalo šikmo nosní kořen a zasáhlo Karlovu tvář pod pravým okem. Takto zřejmě vznikla jeho velká jizva.

Nejvážnějším byl zřejmě úraz na krční páteři, který vznikl po tupém úderu vedeném velikou silou na levou polovinu krku. Byl pravděpodobně zaviněn pádem z koně na tvrdou podložku, přičemž došlo k páčení krku o okraj okruží zbroje. Došlo při tom k poškození krčního svalstva, zhmoždění výběžků krčních obratlů, výronu krve a současně byla postižena mícha (tzn. její pohmoždění a krvácení za současného třesu mozku). To vše způsobilo patrně čtyřiatřicetiletému Karlovi dočasné ochrnutí všech končetin.

Některá zranění zanechala stopy i na kostře. Kromě úrazu na páteři a lebce je na ní patrný stav po zlomenině levého zápěstí v mládí.

Další těžké poranění utrpěl na levém kolenním kloubu. Podle Emanuela Vlčka muselo dojít k jeho hrubému zhmoždění tupým úderem nebo pádem. (Zdroj: Vlček, Emanuel. Jak zemřeli. Academia, Praha 1993. Vlček, Emanuel. Zdravotní stav a smrt Karla IV. Praha: Univerzita Karlova, 1998. Ramba, Jiří. Slavné české lebky. Praha: Galen, 2005. ISBN 80-7262-325-7)

„Ten medvědí postavy“ uměl uchopit vládu nad svým státem pevně a zároveň zůstat vládcem moudrým a spravedlivým. Abychom si ho ale úplně neidealizovali, nejspíš byl i velice krutý a můžeme pokračovat přes antisemitismus až po vychytralost a silnou sebestřednost.

O Karlovi je rovněž známo, že na sklonku života trpěl dnou. Zemřel 29. listopadu roku 1378 na zápal plic.

Autor: Zuzana Schneidewind Video: Jan Kundera

Když císař Karel IV. sepisoval Korunovační řád českých králů, také věnoval velkou pozornost meči. Je jmenovitě uveden vedle koruny, žezla a jablka jako hlavní součást korunovačních klenotů. Králi ho předával pražský arcibiskup a panovník se musel zavázat, že právě s jeho pomocí bude vykonávat spravedlnost - doslova je uvedeno, aby „vydatně ničil záplavu nespravedlnosti". Inu i ve středověkých Čechách panovala víc zlovůle a korupčnictví než právo a pořádek,“ uvádí k důležitosti meče specialista na středověké a renesanční umění Peter Kováč.