Proč tak Islámský stát nenávidí Palmyru? Bylo to první multikulti město světa!

Důvodů je samozřejmě mnoho, řada má svůj původ v politice a vojenství – ale přinejmenším stejně důležité je i to, čeho je Palmyra symbolem.

První zprávy o tomto dnes syrském městě máme z doby přibližně před 3800 lety, tedy z doby, kdy si naši slovanští předkové stavěli v Pripjaťských bažinách kuličky z bláta. Tehdy Římané nazývali Palmyru ještě Tadmor. Vždy šlo o pouštní oázu, která prosperovala především díky obchodníkům, kteří tudy museli procházet.

Kolem třetího století našeho letopočtu se díky přesunu obchodních tras stal z Palmyry klíčový obchodní uzel mezi Římskou říší a východními říšemi – nejprve Parthy a později se sásánovskou dynastií. Palmyrští obchodníci dokázali vydělat obrovské sumy peněz nejen na zdaňování kupců, ale také na jejich ochraně: palmýrští vojáci doprovázeli karavany podél celé trasy, která se stávala čím dál nebezpečnější. Ani ne tak proto, že by se zhoršoval svět, ale prostě proto, že zlato lákalo čím dál více „padouchů“.

Právě Palmyrou protekla většina vzácných kovů, drahokamů a dalších luxusních artiklů, které se dostaly z Indie a Persie do Středozemního moře – a tedy k nám na západ. Jak už to tak bývá, bohatství a obchodníci s sebou přinášejí i změny v chování společnosti. Palmyra se proto brzy stala jedním z opravdu prvních multikulturních měst světa. Samozřejmě tehdy tento termín nikdo nepoužíval, ale velmi to odpovídalo významu, jaký s tímto pojmem spojujeme dnes. V tom dobrém, i v tom špatném…

Ve městě vedle sebe žili (a museli spolu vycházet) obchodníci z Babylonu, arabských zemí, Indie, ale i Fénície, Evropy a Kanánu. Protože město ovládal Řím, uctívala se tu antická božstva – ale vedle nich kvetly kulty stovek dalších více i méně exotických božstev většiny tehdejšího světa. Výsledkem byla téměř naprostá náboženská svoboda…

„Palmyrští byli takoví kovboji na hranicích,“ popsala americkým čtenářům National Geographicu tehdejší situaci historička Maura Heynová, která se na dějiny Palmyry specializuje. Kromě náboženské svobody a mnoha kultur žijících vedle sebe se také Palmyra divoce rozvíjela. Díky obchodním úspěchům si mohli dovolit postavit ve třetím století třeba přes kilometr dlouho Velkou kolonádu.

Největšího rozkvětu dosáhla Palmyra za královny Zenobie. Mj. její jméno použil i spisovatel R. E. Howard pro jednu z postav v jeho knihách o barbaru Conanovi… Tato výjimečná žena dokázal využít problémů a dočasného oslabení Římské říše k tomu, aby ovládla nejen Palmyru, ale připojila k ní i římské provincie Egypt, Palestinu a Sýrii. Vznikla tak Palmyrská říše – trvala však jen pouhé čtyři roky.

Pýcha předchází pád...

Právě největší sláva vedla k nejhlubšímu pádu; další historický zákon, který platí prakticky bez výjimek. Zenobie byla natolik úspěšná a současně nebezpečná, že ji Řím prostě musel porazit. Podařilo se to císaři Aurelianovi, který pokládal Palmyru za tak vážného konkurenta, že ji nechal vyplenit. Město se z toho vlastně už nikdy nevzpamatovalo…

Jenže tím si vlastně Řím podřezal sám pod sebou větev. Pád Palmyry a s ním spojený přesun obchodu jinam, byl podle historiků jednou z příčin ekonomického úpadku Římské říše v pátém století.

Ve 20. století se Palmyře podařilo využít všeho, co v minulosti ztratila. Od svého úpadku už nikdy nezažila obří stavební boom, takže její starověké památky zůstaly skvěle zachovány – nepoužili je na stavbu nových paláců, jak bylo vždy všude zvykem. A tak se stala Palmyra jedním z nejnavštěvovanějších míst Sýrie: vždy se přitom spojovaly její dějiny s Římem a důrazem na propojení syrské kultury s tou západní…