Hranice zavřené jako za komunistů? Znamenalo by to miny a elektrický plot

Všimli jste si, že země, které mají v názvu přídomek „lidová“ či „demokratická“ většinou nejsou moc pro lidi a s demokracií taky bývají na štíru? Příkladem budiž minulá Německá demokratická republika se svou proslulou Berlínskou zdí nebo současná Čínská lidová republika s převýchovnými tábory a lidmi ve vězeních, kteří, jak už jsme v minulosti psali, slouží jako „zásobárna orgánů“. My jsme v minulosti měli „lidovou“ jen armádu, která zemi před úprkem vlastních občanů chránila elektrickým plotem a nastraženými minami.

Mrtví na hranici

Západní hranice byla „zašpérovaná“ a pohraničníci, tedy mladíci základní vojenské služby přidělení k Pohraniční stráži, se snažili udržet její neprodyšnost. Se samopaly vzor 58 přezdívanými „pádlo“ (ve skutečnosti jde podle typu munice o útočnou pušku) a psy korzovali po stezkách a měli za úkol zastřelit kohokoliv, komu se socialismus nelíbil natolik, že se ho rozhodl opustit.

„Celkový počet osob, které zemřely při pokusu překročit v letech 1948 až 1989 československé západní hranice, se pohybuje kolem tří set,“ píší Tereza Mašková a Ľubomír Morbacher ve studii Železná opona v Československu. V tomto čísle nejsou zahrnuti pohraničníci, kteří buď zemřeli při přestřelkách, či byli usmrceni hraničními nástražnými systémy. Právě vysoké počty nehod a ztrát na pohraničnících vedly k částečnému odminování a vypnutí elektrických plotů. Obraz hrdinných pohraničníků a zlých převaděčů se stal silnou mediální pákou – ostatně kdo by neznal Krále Šumavy či 30 případů majora Zemana, v nichž některé díly ochranu hranic přímo zakomponovanou v zápletce?

Ploty zabraňující v útěku byly v nejexponovanější době tři – první, který byl asi dva metry vysoký, tvořila změť ostnatých drátů. Druhý o výšce 2,5 metru byl od roku 1953 pod vysokým napětím 3 000 až 6 000 voltů. Poslední bránil zvěři, aby se nedostala k elektrickému plotu a nevyvolávala plané poplachy, ke kterým tu a tam docházelo.

Detail z minového pole

POMZ-2 je protipěchotní mina sovětské výroby, která se využívala nejen ve druhé světové válce a vietnamském konfliktu, ale, jak ukazuje žádost, i na našich hranicích, kde jsou občané nekompromisně označováni jako nepřátelé. Miny se v různých kopiích vyráběly v celé řadě států Čínou počínaje a Československem konče. Jednalo se o litinovou tříštivou minu určenou k ničení živé síly. Nebyla velká, výška těla byla pouhých 13 cm a průměr 6 cm s průměrem okruhu ranivosti 8 m. Zjednodušeně, pokud jste zakopli o nástražný drát a stáli do osmi metrů od miny, měli jste problém.

„V současné době projevuje se na státních hranicích v úsecích jednotlivých rot zesílený tlak nepřítele… Proto, aby bylo zabráněno a i znemožněno pronikání nepřítele přes státní hranici, navrhuji, aby některé nepřítelem nejvíce používané a z hlediska výkonu služby nejvíce nebezpečné a nepřehledné úseky státní hranice byly zaminovány,“ píše se v příloze žádosti o zřízení minových polí, jejichž délka by v některých úsecích měla i desítky kilometrů. „Minová pole by pozůstávala z jedné řady střepinových min POMZ-2 s nástražným drátem a byla by umístěna v prostoru mezi nízkými klopýtnými a vysokými překážkami.“ Jak vidno, znalosti a výzbroj hojně využívaná ve válečných konfliktech měly své využití v mírových dobách československých.

Tajná železná opona

Kromě obecně známého ohrazení republiky existovala ještě jedna „opona“, betonová a mnohem tajnější. Zatímco pohraničníci spolu s minovými poli a elektrickými ploty měli zabránit lidem v odchodu ven, betonové bunkry, protitankové příkopy a betonové zátarasy měly bránit případnému „kapitalistickému“ agresorovi proniknout dovnitř. Do plánu ochrany hranic bylo zapracováno nevyužité opevnění z roku 1938. Dodnes jsou na Železnorudsku k vidění dnes už částečně zazemněné protitankové příkopy, které měly v padesátých letech zabránit proniknutí těžké techniky z rakouské strany.

Cestu z Debrníku na Železnou Rudu včetně okolních luk chránilo v úseku 450 metrů zhruba 1 000 jehlanů, které se časem začaly ztrácet ve vysazeném porostu, který měl překážku maskovat. Nedaleký protitankový příkop přetínal Ferdinandovo údolí u Železné Rudy. Pro účinné zastavené tanku byla vyžadována šířka příkopu 5 metrů a hloubka 2,5 m.

Historické fotografie ukazují reaktivované opevnění maskované za stodolu nebo stoh slámy. Druhá maskovací úprava mohla být pro osádku v případě zapálení stohu fatální. Ve vyhrocených padesátých a šedesátých letech, kdy se mezinárodní situace kubánskou raketovou krizí vyostřila až na hranu atomového konfliktu, vznikl tlak na výstavbu nových pohraničních opevnění s cílem využít prefabrikovaných železobetonových stavebních dílů.

Šlo jak o pozorovatelny, kulometná hnízda, bunkry osazené tankovými věžemi, tak i o klamné objekty určené k matení nepřítele. „Proces budování palebných objektů a pozorovatelen skončil v roce 1964, přičemž výstavba bojových objektů byla silně omezena již v letech 1962 až 1964. Od roku 1965 pokračovala jen stavba úkrytů. V roce 1960 totiž Československá lidová armáda v rámci úkolů vyplývajících z členství ve Varšavské smlouvě obdržela z Moskvy direktivy k zahájení ofenzivních akcí v případě vypuknutí války,“ píší autoři v knize Utajená obrana železné opony.

Je zásadní rozdíl mezi tím, že nedostanete povolení (vízum) ke vstupu na území jiného státu, a tím, že vám vlastní vláda republiku zakáže opustit. Ve článku 14 Listiny základních práv a svobod se totiž doslova píše: „Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit.“ Jenže to v minulém režimu, kdy republika byla socialistická, neplatilo.

Text: Topi Pigula