Pohřeb Václava Havla: Za co byl obřad kritizován a kdo na něj odmítl jít?

Když bývalý prezident Václav Havel, dramatik, disident, jeden z velkých symbolů Sametové revoluce a politik obdivovaný jak v Česku, tak v zahraničí, 18. prosince roku 2011 v 10:15 ráno na Hrádečku zemřel, nebylo to zase takové překvapení. Tehdy pětasedmdesátiletý státník byl nemocný už dlouho a velmi vážně. Zprávě ale zpočátku mnoho lidí ani nechtělo věřit. Jednak se poprvé objevila jen na sociálních sítích, kde se šířila jako pomyslná internetová šuškanda několik desítek minut, než ji potvrdila Česká tisková kancelář, a také bylo pro mnoho lidí těžké se s Havlovým úmrtím smířit kvůli tomu, co v něm země, kterou viděl vyjít ze socialismu do demokracie, najednou ztrácela. A to přesto, že politiku definitivně opustil už v roce 2003.

Spontánní pieta v ulicích po celé republice

Šok a smutek tehdy nerezonoval jen Českou republikou, ale bylo jej cítit i v zahraničí. Zprávu o Havlově úmrtí odvysílala většina významných zpravodajství, BBC například informaci odvysílala v sekci Breaking News. Soustrast tehdy vyjadřovaly desítky osobností světové politiky a samozřejmě i politici, významné osobnosti a Havlovi přátelé z České republiky. Na popud arcibiskupa Dominika Duky se v podvečer navíc rozezněly zvony mnoha kostelů.

Ačkoli se o podobě státního smutku (který mimochodem tehdejší vláda vyhlásila na 21. prosince a trval rekordní tři dny) a pohřbu teprve začínalo rokovat, Češi se rozhodli Václava Havla uctít po svém a začali se spontánně svolávat na sociálních sítích. Výsledkem byl nejen tisícihlavý dav, který zaplavil Václavské náměstí svíčkami a květinami a v průvodu se pak dostal až na Hradčanské náměstí, ale i menší setkání v Ostravě, Brně, na Hrádečku a mnoha dalších koutech republiky.

Kritizovaný obřad

Od úterý 20. do středy 21. prosince byla rakev s ostatky prezidenta vystavena v budově, které se říká Pražská křižovatka, tedy v bývalém kostele sv. Anny na Starém městě; odtud ji pak ve středu okolo poledne přemístili přes Karlův most do Vladislavského sálu Pražského hradu. Smutečního průvodu se tehdy zúčastnilo na deset tisíc lidí a v jeho poslední části rakev dokonce přeložili na lafetu taženou čtyřmi černými koňmi – to byla pocta, kterou bývalému vrchnímu veliteli ozbrojených sil složila Armáda ČR.

Byl to právě tento průvod a ještě okázalejší pohřební obřad spojený s bohoslužbou, co se nakonec stalo terčem kritiky, jíž se dokonce nevyhýbal ani Havlův dlouholetý kamarád novinář Petr Uhl. „Jsem rád, že to veřejnost takhle bere,“ nechal se slyšet, „jen reakce politiků, kteří ho neměli rádi a i nespravedlivě ho kritizovali, mě dost vyděsila. Že z něj prostě udělají T. G. Masaryka, rakev položí na dělovou lafetu a přemýšlí, jakým náměstím projdou a podobně.“ Uhl tehdy mimochodem nešel ani na samotný obřad v katedrále sv. Víta, „…protože v režii Václava Klause a Dominika Duky, který mu podle mě příliš podlézá, by se mi tam nelíbilo.“

Rodina i blízcí přátelé se loučili v soukromí

Pozvánku na státní pohřeb tehdy dostala asi tisícovka lidí a přijaly ji i takové osobnosti jako Madeleine Albrightová, která dokonce pronesla i smuteční řeč, a desítky tehdejších i v tu dobu bývalých hlav států. Po bohoslužbě, ve 14:05, se rozezněla česká hymna a zároveň s ní také 21 dělostřeleckých salv vystřelených z Petřína. Krátce nato obřad skončil a rakev s ostatky prezidenta byla přenesena do strašnického krematoria, kde se konal ještě jeden, tentokrát čistě soukromý obřad, v jehož úvodu zazněla Modlitba pro Martu a promluvili na něm Havlovi přátelé, chartisté a umělci.

Na konci, těsně před tím, než byly ostatky posledního československého a prvního českého prezidenta zpopelněny, se opona zatahovala se závěrečnou hudbou z Havlova filmu Odcházení a z reproduktorů zněl i jeho hlas, který přítomným připomněl: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si mobilní telefony.“

Zdroj: Dokumentární film "Jak odchází prezident."