Stála za zákazem absintu brutální vražda?

Kde se absint vzal?

Absint, jenž se stal součástí francouzské Belle Epoque, je původně švýcarským vynálezem. Švýcaři si tak dělají monopol na údajně nejlepší absint na světě prostě proto, že nárokují i jeho vznik. Jedná se o výluh anýzu, pelyňku a fenyklu, jež jsou pro výrobu nápoje jakousi „svatou trojicí“ doplněné dalšími bylinami podle palírny. Každá si tu svou kombinaci chrání jako tajemství. Životní cesty švýcarského absintu byly poměrně pestré a vlastně i poměrně dramatické. Vyrábět alkoholové výluhy z rostlin, tedy jakési bylinné likéry, je tradicí tam, kde se vhodné byliny najdou, což je v rámci Evropy snad všude, nicméně švýcarské louky si o něco podobného přímo říkaly.

Za nejstarší dochovanou zmínku o výrobě absintu se považuje recept od švýcarského lihovarníka Abram-Louis Perrenouda, který na sklonku 18. století experimentoval s louhováním rostlin a jeden zápis „výrobního postupu“ se uchoval. Opojný nápoj se chytil pod obchodní značkou Dubied Père et Fils. Následně v roce 1805 došlo ke změnám v obchodním partnerství, Henri-Louis zkrátil příjmení z Perrenoud na Pernod a založil vlastní lihovar v nedalekém, ale přesto už francouzském městě Pontarlier – legendární Pernod Fils.“

Vražda v opilosti

Švýcaři jsou dáváni za příklad země, kde referendum funguje. Bylo to právě toto lidové hlasování, které roku 1908 dostalo do ústavy článek zakazující Švýcarům držení a výrobu absintu. Důvodem byla nešťastná a tragická událost, která se odehrála o 3 roky dříve. V roce 1905 Jean Lanfray v totální opilosti, k níž se dopracoval pestrou směsicí různých alkoholů, brutálně zavraždil svou těhotnou ženu a další 2 své děti. Víno, koňak a absint, který vypil, polehčující okolností rozhodně nebyl, nicméně jen poslední jmenovaný alkohol se dostal na listinu zakázaných substancí. Právě on byl označen za hlavního viníka. Zákaz podpořilo 62 % lidí účastnících se referenda. Ve Francii byl, a stále je absint oblíbený, ale i zatracovaný. Někteří tvrdili, že způsobuje duševní poruchy a demenci, která je přenosná na děti. Zákaz způsobil masivní krach destilérek zaměřených na absint. Nešlo o alkohol, ale konkrétně o "zelenou vílu".

Monoterpen thujon

Látka, kterou se absint proslavil a která byla dávána do souvislosti se „stavy šílenství“, se jmenuje thujon. Obsahuje ji řada rostlin včetně pelyňku pravého používaného v absintu. Toxikologická hodnocení vedla k určení maximální hranice thujonu (35 mg/l v hořkých alkoholech), obecně je thujon považován za toxin způsobující těžké podráždění žaludku a střevy křečí, poškození jater a ledvin. Ústně podaná smrtelná dávka LD50 (to znamená, že zemřelo 50 % testovaných zvířat) u potkanů je 192 mg/kg. Intravenózní letální dávka LD50 u králíka je 0,031 mg/kg tělesné hmotnosti Pro představu, pokud by dospělý člověk o váze 60 kg požil 1 l 25 % alkoholu s obsahem thujonu 5 mg/l, byl by intoxikován 0,08 mg thujonu na 1 kg své váhy.

Nápoj často označovaný jako zelená víla pro svou přirozeně zelenou barvu je nebezpečný, ostatně jako každý alkohol. Stal se „inspirací“ umělců. Ostatně to do slov vtělil i Jaroslav Seifert v básni „Kavárna Slávie“ v níž visí obraz Piják absintu od Viktora Olivy. „Na básníkovu počest pívali jsme absint. Je zelenější než všechno zelené, a když jsme od stolku vyhlédli z oken, pod nábřežím tekla Seina. Ach, ano, Seina! Neboť opodál široce rozkročena stála Eiffelka.“ Tak prý po absintu vnímal Seifert pohled z okna Slavie na Vltavu a Petřínskou rozhlednu. Pokud ano, tak dost možná přece jen způsobuje halucinace.

Text: Topi Pigula