Přehled těžké bojové techniky: Čím Sověti v roce 1968 ohrožovali naši suverenitu?

Okupace, či bratrská pomoc? Ať už vpád vojsk Varšavské smlouvy na území suverénního Československého státu nazýváme jakkoliv, nemůžeme pominout, že na našich letištích přistávala bojová letadla a po silnicích se pohybovala plně vyzbrojená vojenská technika.

Tanky

Nejčastějším tankem zachyceným na stovkách fotografií byly T-55 a T-54. K jejich vývoji se Sověti dopracovali během 40. let a stroje měly nahradit „tankovou klasiku“ T-34. Obě varianty (jak T-55, tak T-54) jsou si velmi podobné a pro laika na první pohled nerozeznatelné. V SSSR ve své době představovaly hlavní tankovou sílu. Váha jednoho stroje činila 36 tun a výzbroj tvořil kanón ráže 100 mm a dva kulomety ráže 7,62 mm. Osádka se skládala ze čtyř mužů. I když mohly vyvinout maximální rychlost 50 km, průměrně se po cestách pohybovaly rychlostí 33 km a v terénu ještě o 10 km v hodině pomaleji. Stroj má poměrně nízkou siluetu, což znesnadňuje jeho zpozorování i zasažení. Síla pancíře se pohybovala v rozmezí 120–200 mm. Bez přípravy mohl překonávat vodní toky o hloubce až 140 cm. Jelikož byl zařazen i do výzbroje československé armády, musely být tanky okupačních vojsk zřetelně označeny, aby v případě bitvy nedošlo k palbě do vlastních řad.

V Praze byly zaznamenány i tehdy moderní T-62, byť šlo jen o několik málo kusů. Šlo v podstatě o modernizované T-55 s novou verzí kanónu ráže 115 mm. K jeho výzbroji patřil 7,62mm kulomet a 12,7mm protiletadlový kulomet. Dorazilo i několik lehkých obojživelných tanků typu PT-76. Každý z nich vážil 14 tun a posádku tvořili 3 muži. Kanón měl ráži 76 mm a i jeho výzbroj doplňoval 7,62mm kulomet.

Sovětské tanky přijely i z východního Německa (NDR). „Ve 21.40 hlásil velitel posádky ve Vejprtech operačnímu důstojníkovi Západního vojenského okruhu: ‚Dva tanky a dva transportéry s bílými pruhy přerazily hraniční závoru a míří směrem na Kovářskou a Hamry.‘ Ve stejné chvíli se dovolal na ministerstvo vnitra důstojník z pasové kontroly na Cínovci v severních Čechách: ‚Sovětské tanky zničily závoru a jedou do vnitrozemí...‘", píše Karel Pacner v knize Osudové okamžiky 20. století

U pásové techniky zmiňme ještě obrněný obojživelný transportér BTR-50 pocházející z padesátých let 20. století. Sériově vyráběné stroje se dostaly do výzbroje sovětské armády roku 1954. Tento stroj se stal předlohou pro verzi OT-62, která se v Československu vyráběla.

Letadla

Letectvo podnikající invazi bylo téměř výhradně sovětské. V podstatě jedinými relativně moderními typy byly stíhačky MiG-21 v několika verzích. Mikojan-Gurevič MiG-21 (v kódu NATO „Fishbed“) je víceúčelový letoun dosahující nadzvukové rychlosti. Jejich úspěšnost dokládá fakt, že se jimi vyzbrojilo několik desítek států světa včetně Československa a celkem se jich vyrobilo přes 10 000 kusů, což z nich činí nejvíce a nejdéle vyráběný nadzvukový letoun. Výzbroj se skládala z raket R-3 a na podtrupové závěsníky mohl být instalován kanón místo přídavné nádrže. Spolu s nimi dorazily víceúčelové bojové letouny Jak-27/28, které jako jediný bojový typ naše armáda nevlastnila. Poměrně hojně se akce účastnily i starší typy migů, konkrétně MiGy 15 a 19.

Nebe nad Československem brázdily i sovětské nadzvukové letouny Jakovlev Jak-27. Ty sovětští konstruktéři vyvinuli v roce 1958 z prototypu Jak-121. Stroj získal kód NATO „Flashlight-C“. Nejvíce vyrobených kusů se dočkala jeho průzkumná varianta Jak-27R (kód NATO „Mangrove“). Stíhací Jak-27 a Jak-27K mohly své nepřátele ohrozit dvěma 37mm kanóny typu N-37L se zásobou 50 nábojů na hlaveň a 24 neřízenými raketami typu ARS-57 ráže 57 mm, které později nahradily rakety K-8.

Co se vrtulníků týče, tak jednoznačně převažovaly pístové Mi-4, občas doplněné lehkými Mi-1. Součástí sovětské výzbroje byly i lehké bombardéry Iljušin Il-28, které se v licenci vyráběly jak v Československu, tak v Číně. Jejich posádku tvořili 3 lidé (pilot, navigátor, střelec) a disponovaly 4× 23mm kanóny NR-23, z toho dvěma pevnými v přídi a dvěma v otočné věži na zádi, a až 3 000 kg pum (v trupové pumovnici).

Jak vidno, akce byla vojensky poměrně pečlivě připravená, dokonce v době obsazování bylo rušeno telefonické spojení a „oslepovány“ radary. Nakonec se k nám v rámci dočasného pobytu „nastěhovala“ poměrně velká zásoba sovětské těžké techniky, postavila či obsadila se kasárna a Československo mělo fungovat jako nárazníkové pásmo a invazní oblast pro případné konflikty vypuknuvší během studené války.