Jak moc to smrdělo ve starověkém Římě? Mrtvoly a výkaly město proměnily v noční můru

Zpátky v čase se čichem sice nedostaneme, ale kombinace starověkých textů, archeologických nálezů nebo zbytků rostlin a živočichů nám dává přibližnou představu, co mohl obyčejný Říman cítit ve chvíli, kdy vyšel na ulici.

Výročí

Podivná historie založení Říma aneb bratrovražda je jen špičkou ledovce

Pot, hnůj a dech

„Řím byl v mnoha oblastech nepochybně špinavé a zapáchající místo,“ píše římský válečník a filosof Plinius starší. Proslavil se jednou z nejpodrobnějších encyklopedií starého Říma – Naturalis historia – a není v tomhle poměrně příkrém hodnocení sám. Poukazuje například na to, že ačkoliv Řím disponoval kanalizací, lidé se obávali hlodavců nebo jen nechtěli mít zápach blízko svých obydlí, a tak své záchody ke kanalizaci nepřipojovali. Namísto toho vylévali výkaly z nočníků do jam, kde je sbírali specializovaní pracovníci. Ti je následně využívali jako hnojivo nebo jeden z prostředků pro zpracování tkanin, přičemž i moč byla velmi cennou surovinou, například pro bělení látek.

Čtěte také: Nejdelší rok v historii lidstva měl 445 dní. Objevte fascinující důvod, proč na tento extrém došlo

Dáme-li stranou, že tento proces se týkal jen těch, kdo nějaký domov měli, šlo jen o jednu vrstvu celého římského aromatu. Další dodávala městu zvířata, když v pekárnách poháněli kamenné mlýny osli a na tržiště se hnala celá stáda dobytka na porážku. Pach potu, hnoje a živočišného dechu proto patřil k rušným ulicím stejně jako křik prodavačů a lidé se museli přizpůsobit. Jedním z náznaků, že po středu ulic římských měst zřejmě nebylo zrovna příjemné chodit, jsou vysoké kameny sloužící pro přechod lidí z jedné strany ulice na druhou, ani tady ale samozřejmě nekončíme.

Historie

Jak se Evropanům snížilo IQ? Římská říše se chytila do extrémně toxické pasti

Smradlaví živí i mrtví

Ke všemu je nutné připočíst také mrtvoly – a nemáme teď na mysli ty zvířecí. Likvidace lidských těl byla na denním pořádku a samozřejmě se výrazně lišila podle společenského postavení nebožtíka nebo jeho pozůstalých. Ti nejchudší ani nemuseli být pohřbeni nebo spáleni – jednoduše zůstali ležet tam, kam naposledy upadli. To však mělo za následek četnost rozkládajících se těl, která se zřejmě stala takřka běžnou podívanou Římanů i obyvatel jiných větších měst.

Ani ti, kdo ještě nevydechli naposledy, na tom ale se svým odérem nebyli nikterak příjemně. Každodenní koupání nebylo standardem, a tak tělesný zápach patřil ke koloritu města. Jistě, existovaly způsoby, jak zápach mírnit – antické texty obsahují například recepty na deodoranty – ale šlo často o přípravky k vnitřnímu užití, které měly působit vně těla, což přirozeně nefungovalo. A když už přeci jen došlo na mytí, lidé se většinou scházeli v malých bazénech nebo lázních a namísto mýdla na sobě nechali působit olivový olej. Jenže když ho následně z těla seškrabali bronzovou stěrkou, směsici oleje, potu a nečistot prostě jen odhodili vedle bazénu nebo na zeď, kde mocným způsobem znovu umocňovala zápach celého města.

Historie

Úžasná římská helma připomínala rezavý kbelík. Repliky ukázaly, o jaký jde poklad

Ne všichni chtěli páchnout

Ale samozřejmě, pokud bychom se podívali do těch nejvyšších vrstev společnosti, našli bychom i takové, kteří chtěli ostatním vonět. Do velké míry to umocnil objev foukaného skla přibližně sto let před naším letopočtem, což umožnilo masovou výrobu flakónků a lahviček na parfémy. Jejich základy většinou tvořily živočišné nebo rostlinné tuky napuštěné vůněmi jako růže, skořice, kosatec, kadidlo nebo šafrán.

Stále ovšem platí, že byste možná byli nepříjemně zaskočeni tím, jak hodně to ve městě zapáchalo, a možná byste si ještě rádi vzpomněli na letní jízdu prostředky hromadné dopravy, v nichž se do starého Říma hodně z nás neustále vrací. Žádná doba ale zkrátka nevoní po fialkách.

Zdroj: Live Science, MET, Jstor

Video, které jste mohli minout: Budete litovat, hrozili Sověti. Havel stvrdil konec Varšavské smlouvy perem s nápisem NATO