Proč vládnou Spojené státy Panamě? Příběh zrady, peněz a velkých kšeftů

USA, země svobodomyslných emigrantů a utlačených indiánů, se už od svého vzniku profilovala jako velmoc. A k tomu potřebovala něco, čím by ohromila svět.

Z hlediska námořní dopravy, finančních nákladů, o časové úspoře nemluvě, byl kanál skrz kontinent počinem celosvětově záslužným. Jenže francouzské memento visí nad projektem jako zdvižený prst trestající bohyně, která má v podobě malárie, tragických sesuvů i blátivého monzunu v ruce možná až příliš silné argumenty. Navíc se nabízí i jiná, sice delší, ale mnohem bezpečnější varianta. Z Karibiku k Nikaraguyskému jezeru a odtud kanálem dlouhým pouhopouhých 26 kilometrů do vln Pacifiku. Proč se pouštět do riskantního podniku, když se nabízí bezpečnější varianta? Rozhodnout má americký senát, takže případné lobbistické tlaky je nutno směřovat k jeho zástupcům.

Proto 90 senátorů dostane dopis od muže jménem Phillipe Bunau-Varilla, šéfinženýra nepovedeného francouzského pokusu s prosbou o podporu pokračování projektu na původní lokalitě. Bunau-Varilla krach těžce nese a uvědomuje si záludnosti projektu, ale na druhou stranu je jedním z nejfundovanějších lidí. Zná místní poměry a rozhodně se nechce vzdát. Dopisy jsou odeslány z Panamy a bezesporu i ony přispěly ke konečnému rozhodnutí amerických zákonodárců. Stavět se bude v Panamě a USA koupí stavbu, kterou mnozí označují za ohyzdnou jizvu na francouzské pýše, za 40 000 000 dolarů.

Za americkou účastí stojí mimo jiné i fakt, že budoucí americký prezident Theodore Roosevelt nestihl počátek americko-španělské války o nezávislost Kuby (1898). Zatímco obeplouval kontinent na lodi Oregon, válka mu utíkala mezi prsty „Na 22 224 kilometrů dlouhou plavbu loď potřebuje 67 dnů – a teprve měsíc po počátku války dorazí na Floridu. Kdyby existoval Panamský průplav, válečná loď by byla na místě za 22 dnů,“ píše Ralf Berhorst v magazínu Geo. Jako prezident má jednu jasnou prioritu – udělat z USA velmoc, a to jak na souši, tak na moři. A k tomu by propojení oceánů výrazně přispělo. Když v únoru 1903 zaplatí Američané 40 milionů dolarů za nedostavěný francouzský projekt, mnozí nevycházejí z údivu. Vždyť je to více než pětinásobek toho, co se zaplatilo za celou Aljašku!

Kilometry a kilometry

K tomu je třeba připočíst 10 milionů dolarů jednorázového poplatku za pronájem pozemku o šíři 16 km. Prvních 10 let byl roční pronájem odpuštěn, následně tvořil čtvrt milionu dolarů ročně. Američané se dokázali poučit z francouzských chyb – lékařská věda potvrdila, že malarickým zabijákem je komáří bodnutí a tak dbají na používání moskytiér, budují kanalizaci, odvodňují bažiny. Dnešní ekologové by asi omdlévali hrůzou nad litím petroleje do vody ve volné přírodě. Tenký film, který se tím na hladině vytvořil, zabránil dýchání komářím larvám.

Dělníci budují 2,4 km dlouhou zeď a vytvoří dodnes používané jezero, najmou dělníky z celkem 97 národů a nasadí na tu dobu úžasnou efektivitu práce. I v jejich řadách zůstávají stovky mrtvých, ale rozdíl mezi americkým a francouzským přístupem k práci je nebetyčný. Přepočet na dnešní měnu by ukázal, že Američané za své panamské vítězství zaplatili přes 7 miliard dolarů. Nicméně ale kanál vydělává a hned tak vydělávat nepřestane. V současnosti jsou každoroční příjmy z provozování kanálu odhadovány na 470 milionů USD. Zatím rekordní poplatek 331 200 dolarů zaplatila za průjezd luxusní výletní loď Disney Magic. To Richard Halliburton měl proplavání kanálu mnohem levnější – za svůj volný styl zaplatil pouhých 36 centů.

Panamskému průplavu má vyrůst konkurence. Nová vodní cesta povede přes Nikaraguu a v její stavbě má prsty nová světová velmoc – Čína. Jak vidno, historie propojování oceánů skrz americký kontinent ještě zdaleka není uzavřena. Budování už nebude tak dramatické, ale důvod zůstává stejný – mocenské postavení ve světě a peníze, o které, jak víme, jde až v první řadě.

Topi Pigula