Francouzské fiasko. Stavba Panamského průplavu dopadla tragicky

Když roku 1872 spatří světlo světa román Julese Verna Cesta kolem světa za 80 dnů, jsou Francouzi nadšeni. Cesta je sice myšlenkou utopická, ale kdo ví. Třeba měl román vliv na to, že se o tři roky později francouzská Societé de Geographie začala zajímat o to, kterak propojit Atlantik s Pacifikem.

Nebyla první, podobnými myšlenkami se zaobíral i německý cestovatel a geograf Alexander von Humboldt. Nejužší místo obou Amerik k tomu přímo vybízelo. Muž, jenž byl považován za jediného možného, aby podobný projekt dokázal, byl zároveň mužem, který celý projekt potopil. Ferdinand de Lesseps se narodil 19. listopadu 1805 ve francouzských Versailles. Jeho předchozí úspěch, jenž mu vynesl hlavní roli ve francouzské snaze o propojení světových oceánů, bylo úspěšné prokopání Suezského průplavu.

Ačkoli nikdy předtím v Panamě nebyl, neznal tamní klima ani geologické podloží, použil všemožné páky, aby prosadil stavbu průplavu právě v této zemi. Část odborníků totiž prosazovala vedení kanálu přes Nikaraguu. Ignoroval vážné varování před vražedným klimatem, nemocemi i nestabilitou a nechal se slyšet, že "to bude lehčí než v Suezu". Evidentně si neuvědomil, že prokopat se skálou, navíc s poměrně velkým převýšením, je něco naprosto jiného, než prohrabávat suezský písek. Zřejmě bylo lehké propadnout jeho charismatu. Jako 64letý muž si vzal jedenadvacetiletou Louise-Hélène Autard de Bragard, s níž měl dvanáct dětí. I to budiž důkazem jeho osobního kouzla.

Jeho nadšení strhlo lavinu zájmu, národní hrdosti až pýchy. Vzniká Compagnie Universelle du Canal Interoceanque de Panama. Z archivních údajů vyplývá, že společnost vydala dluhopisy v hodnotě 1 350 000 000 franků. Nejedná se o překlep, ale skutečně o více než jednu a čtvrt miliardy franků! Podařilo se přesvědčit velké i drobné investory, kteří do projektu dali 400 milionů dolarů. Ferdinand de Lesseps vyráží do Panamy, kde nechá svou dcerku zahájit slavnostní výkop.

Je uctíván jako státní návštěva a nikdo netuší, že za ním jen zůstanou tisíce mrtvol. Je 1. leden 1880, počasí mu přeje a Lesseps vůbec nemá ponětí, že většinu roku v této oblasti řádí malárie a tropické horečky. Slavnostní zahájení je provedeno, Francie se dme pýchou. Ačkoli v té době už někteří z lékařů mají podezření, že malárie se šíří bodnutím komára, většinový názor tvrdí, že jde o nemoc ze špatného vzduchu, čemuž odpovídá i její název. Ten pochází z italského "mal aria" – špatný vzduch. Extrémně špatné řešení zvolila Francouzi zbudovaná panamská nemocnice. Lůžka stojí nohami v nádobách s vodou, což brání přístupu mravenců k nemocným, ale umožňuje vývoj larev komárů. Tragické kouzlo nechtěného způsobí, že místo, kde se měli nemocní léčit, se stává lokálním zdrojem šíření. "Z každých čtyř pacientů tři zemřou," píše Ralf Berholst v materiálu věnovaném historii Panamského průplavu.

Lesseps nasadil podobnou techniku jako v Suezu, jenže korečková rypadla, jež zvládala pískové podloží, byla u tvrdého skalního podloží platná jako gumové kladívko při dobývání diamantů. Ke slovu přišel dynamit, krumpáč a obrovský podíl ruční práce, což zásadním způsobem narušilo časový harmonogram stavebních prací. Když k tomu připočteme, že zhruba třetina pracujících byla neustále na marodce a obrovské sesuvy sjížděly do jednou už prokopaných míst, tak je jasné, že původně megalomanský projekt mající pozvednout Francii v očích světové veřejnosti pomalu, ale jistě spěje k záhubě.

Akcie Lessepsovy společnosti padají, společnost jde do likvidace a z fiaska se stává skandál takového rozsahu, že musí odstoupit vláda. Mnohem horší než padlá vláda jsou ale lidské důsledky Lessepsova megalomanství. Zhruba 800 000 drobných akcionářů už nikdy neuvidí své peníze do projektu vložené, přičemž mnozí z nich věřili myšlence natolik, že ji podpořili všemi svými úsporami. Ale mnozí dopadli hůř. Historici mluví o 200 000 lidí, kteří přišli o to nejcennější. O život...

Topi Pigula