Právník Fidel Castro vládl Kubě jako diktátor půl století, teď je posmrti. Zemře i revoluce?

Castrovská doba se počítá už na téměř šest desetiletí. A přestože za posledních deset let, kdy v čele země i strany Fidela Castra (1926-2016) nahradil bratr Raúl, se režim tváří, že povoluje své otěže, stále žije svou revolucí.

Revolucí, kterou už málokterý Kubánec bere vážně, ti se spíš starají o svá letitá americká auta, shánějí slušnou obživu a něco na přilepšenou. Než se však castrovská klika dostala k moci, musel Fidel a jeho souputníci projít dlouhou cestu, na jejímž počátku byla jedna bolestivá prohra, která jej mohla stát život. Svědkem oněch událostí se stala kasárna Moncada v Santiagu de Cuba. Právě tam začala revoluce, jež zvítězila 1. ledna 1959 útěkem diktátora Batisty z Kuby, a která „osvobozuje“ ostrovní obyvatelstvo dodnes.

Vedle Fidela Castra a jeho spolubojovníků, jako byl Ernesto Che Guevara, sehrál při kubánské revoluci důležitou roli i diktátor v roli samozvaného prezidenta Fulgencio Batista y Zaldivar. Tento muž se začal vměšovat do politiky už v polovině 30. let, když se v roce 1934 po tzv. poddůstojnické vzpouře stal šéfem kubánské armády. Z této pozice významně ovlivňoval prezidentský úřad. To mu však nestačilo a v roce 1940 se naskytla jedinečná příležitost získat moc přímo. Tehdy zmobilizoval širokou frontu stoupenců a v prezidentských volbách zvítězil. Mezi jeho podporovateli byli i tehdejší kubánští komunisti.

Velký nepřítel

Zajímavé bylo, že Batistova tehdy ještě legitimní vláda neměla zpočátku dobré vztahy s USA, což zdědila z předchozího období, ve kterém Spojené státy kubánský nacionalistický režim neuznávaly. Ale Batista podnikl několik vstřícných kroků a dokonce po útoku na Pearl Harbor vyhlásil státům Osy válku. Ozbrojené síly USA tak mohly využívat kubánské základny a přístavy, americká vláda začala nakupovat třtinový cukr ve velkém a na Kubu přicházel i americký kapitál. Batista dokonce v roce 1943 navázal diplomatické styky se Sovětským svazem, a tak se zdálo, že země našla své místo v mezinárodní politice.

Batistovo volební období skončilo v roce 1944 a od té doby pak žil v pohodlí na americké Floridě. Jenže Kuba o svého Batistu neměla ještě přijít. V druhé polovině 40. let se v prezidentském úřadu vystřídalo několik mužů, mezitím se však Batista na Kubu vrátil a opět s ambicemi nejvyššími. Na konci roku 1951 se zapojil do další kampaně v rámci prezidentských voleb. Jenže na výsledek volebního boje nepočkal. Tři měsíce před konáním voleb v březnu 1952 vzal běh věcí do vlastních rukou a za pomoci armády sesadil dosluhujícího prezidenta Socarráse. Zrušil volby a sám se prohlásil za „dočasného prezidenta“, který vyřeší společenskou krizi na Kubě.

Castro a rolexky: Firma Rolex měla v době revoluce na Kubě centrálu. Fidel Castro se k zásobám dostal a rovnou několikery špičkové rolexky si odtamtud vzal. Často nosil dokonce dvoje najednou - na jedněch byl místní čas a na těch druhých čas moskevský. A začal velmi rázně, například zrušením ústavy z roku 1940, právě té, jež vešla v platnost při jeho prvním nástupu do prezidentského úřadu. Násilím potlačil veškerou opozici, i potenciální, a nastolil tvrdou diktaturu. Paradoxně to vedlo k tomu, že jeho vládu velmi záhy uznaly i Spojené státy, protože se zdálo, že zvládne anarchii a chaos, jež na Kubě do té doby panovaly. Jenže nastolování pořádku přineslo i například 20 tisíc obětí z řad obyvatel, které armáda a policie v rámci represí do konce roku 1958 připravily o život.

Mezi výraznými kritiky Batistova režimu se objevil i právník Fidel Castro, jenž před vojenským převratem kandidoval do parlamentu jako člen Ortodoxní strany. Castro měl kvůli své radikální kritice a účasti na protestních akcích opletačky už s policií předbatistovského režimu. Batistovská „disciplinovaná demokracie“ se mu také nezamlouvala a společenské poměry promlouvaly i do jeho vlastní sociální situace. Obrannou práv nejchudších Kubánců se tak stával stále více známý. Dokonce se jako právník pokusil Batistu dostat před soud za porušení ústavy, ale samozřejmě neuspěl.

Jak zmizet prezidenta

Došel tedy k závěru, že samozvaný prezident může zmizet jen násilnou cestou. Proto Fidel a jeho stoupenci založili tajné společenství nazývané prostě Hnutí a vydávali i ilegální noviny El Acusador. To by ale nestačilo, v rámci Hnutí se stoupenci začali cvičit pro ozbrojený boj a shánět zbraně. A nouze o nespokojence nebyla, vládnoucí režim totiž fungoval značně elitářsky a dobře se měli hlavně příslušníci armády, bankovní sektor a provozovatelé hazardu. Sám Castro však nepocházel z chudinských poměrů, byl synem bohatého statkáře a pěstitele cukrové třtiny, a díky tomu mohl vystudovat práva. Nicméně většina Castrových souputníků z té doby pocházela z nižších společenských vrstev, jen čtyři ze sto šedesáti původních příslušníků Hnutí mělo vysokoškolské vzdělání, přičemž jejich průměrný věk činil zhruba 26 let.

Během druhé poloviny roku 1952 a počátkem roku následujícího prošlo výcvikem přes tisíc dobrovolníků. Konal se především na pozemcích havanské univerzity a na různých střelnicích v Havaně, přičemž dobrovolníci vystupovali jako nadšenci lovu zvěře nebo vášniví střelci na hliněné holuby. Vše mělo jeden cíl, kasárna Moncada v Santiagu de Cuba. Tam se chtěli příslušníci Hnutí zmocnit zbraní a zahájit povstání proti Batistově režimu. Kasárna nebyla zvolena náhodně, Santiago de Cuba totiž leželo v provincii Oriente, která patřila k těm absolutně nejzaostalejším, což se projevovalo i na počtu protestů a rebelií proti režimu. Castro doufal, že místní lidé se ke spontánnímu povstání po útoku na kasárna rychle přidají.

I když Castro počítal se spontánním povstáním, útok na kasárna Moncada měl být naopak pečlivě připravený a přesně organizovaný. Tomu nasvědčuje i to, že chtěl, aby jeho lidé měli při akci na sobě uniformy. Tak by nebyli jen obyčejní rebelové, ale organizovaná armáda podnikající spravedlivý boj proti diktatuře. Pokoutně tak sehnali uniformy z prádelny vojenské nemocnice v Jaimanitas nedaleko Havany, kde je za dvě stě dolarů ukradl jeden sanitář. Podobnými cestami se k dobrovolníkům z Hnutí dostalo i střelivo do oněch nemnoha zbraní, které měli k dispozici. I datum útoku na kasárna v Santiagu de Cuba byl vybrán pečlivě na 26. července 1953. Den předtím se totiž měl konat tradiční karneval na oslavu svatého apoštola Jakuba, patrona města, a Castro se svými lidmi předpokládali, že na druhý den budou vojáci místní posádky ještě poznamenání oslavami a alkoholem nebo že jejich velká část ani nebude v kasárnách.

Útok!

Noc před útokem se všichni dobrovolníci sešli na pronajaté farmě u městečka Siboney nedaleko Santiaga, kde dostali své úkoly a přesné instrukce. Plán byl takový: útočníci se měli nejdříve postarat o obytné bloky kasáren a znemožnit vojákům jakoukoliv protiakci, pak se měli dostat do skladů, vyvézt zbraně z kasáren a poschovávat je po městě na předem smluvených místech. Posádkovou vysílačkou chtěli během odvážení zbraní vysílat klamné zprávy, aby zdrželi aktivitu Batistovy armády. Poté měl prostřednictvím rozhlasové stanice v Santiagu zaznít projev protirežimního politika a zakladatele Ortodoxní strany Eduarda Chibáse, spojence Castra, který měl být povelem k celonárodnímu povstání proti Batistově vládě.

Brzy ráno, něco kolem šesté hodiny, vyrazila k Santiagu kolona aut s asi 130 odvážlivci vyzbrojenými puškami a brokovnicemi. Necelá třicítka mužů se vydala zaútočit na nedalekou menší základnu Bayamo. Hlavní skupina se měla rozdělit těsně před útokem na kasárna na tři části, tu hlavní a největší vedl sám Fidel Castro. Právě jeho muži měli obsadit obytné části kasáren a vysílačku. Jenže i když bylo vše do detailů naplánováno, útok se už od počátku proměnil ve velké fiasko. Během cesty jedno auto mělo defekt pneumatiky, takže zůstalo i s posádkou pozadu, další dvě s těžšími zbraněmi se ztratila v ulicích Santiaga.

První auto řídil Fidel Castro a podle svých pamětí chtěl najet do skupiny vojáků, která strážila vstupní bránu a tím otevřít vstup pro ostatní. Jenže stráže zpozorovali, že není něco v pořádku a spustili palbu. Část posádky Castrova vozu seskákala dolů a začala útočit, čímž se její síly rozptýlily. Podle jiné verze Castro řízení vozu v poslední chvíli nezvládl a havaroval, stráže tak upozornil a přestřelka se strhla předčasně, aniž byli rebelové na svých místech. Navíc kolona se roztáhla, takže v momentě prvních výstřelů nebyli na místě všichni. Přišli tak o moment překvapení a také početní převahu.

Fidel na ústupu

Když Castro viděl, že útok nemá šanci na úspěch, zavelel k ústupu. Mnoho z rebelů se dalo na útěk, odhodili pušky, rychle svlékli uniformy a jali se zmizet v ulicích města. Také Fidelovi i jeho bratrovi Raúlovi se podařilo utéct, ale desítky dalších vojáci pochytali, včetně těch, kteří zaútočili na odloučenou základnu v Bayamo. Během útoku zemřeli tři příslušníci policie a dvacet tři vojáků, dalších několik policistů bylo zraněno. Na straně rebelů padlo devět mužů a dvanáct bylo zraněno, někteří dokonce palbou z vlastních řad. Výčet obětí však nebyl konečný.

Skupinu osmnácti útočníků, kteří tvořili jednu skupinu, jež obsadila nemocnici vedle kasáren, vojáci zajali a ihned po útoku zastřelili na kasárenské cvičné střelnici. Jejich těla pak rozházeli po kasárnách, aby to vypadalo, že padli v boji. Dalších třicet čtyři rebelů bylo zavražděno během následujících tří dnů, když byli zajati a padlo na ně podezření ze spoluúčasti na útoku. Předtím je vojáci ovšem mučili, a to takovým způsobem, že zvěrstva vyšla brzy na veřejnost. Zvedla se vlna nevole, což zachránilo dalším rebelům život. Mezi nimi byli i oba Castrové, které vojáci zatkli spolu s dalšími několik týdnů po útoku. Batista nechtěl zavdat podnět k povstání či převratu, takže další popravy se již nekonaly a zbytek rebelů měl stanout před soudem.

Ten začal 21. září 1953 v Santiagu a ze zločinu vzpoury bylo obžalováno 122 lidí. Šesti se podařilo před úřady utéct a nebyli dopadeni. Ovšem z onoho počtu obžalovaných ne všichni byli do plánu obsadit kasárna Moncada zapojeni. Režim útok využil jako záminku k zatčení mnoha odpůrců, jen padesát jedna zatčených s ním mělo něco společného. Batista chtěl ze soudního přelíčení, které trvalo až do 6. října, udělat velký spektákl pro novináře a veřejnost, při kterém by byli rebelové exemplárně potrestáni a dehonestováni jako vrazi a společenská lůza.

Prohra výhrou

Jenže právě soudní proces paradoxně pomohl Castrovi veřejně šířit jeho názory a dal mu prostor pro kritiku režimu. Jako zkušený právník se hájil sám a jeho vlastní obhajoba se stala napříště programem odbojového Hnutí, které si po útoku do názvu přidalo přídomek 26. července (od té doby je známo jako Hnutí 26. července na počest padlých a zavražděných povstalců). Během slyšení také zazněla svědectví o masakrech a vraždění, které vojáci spáchali ve dnech těsně po útoku. Castro se tak naopak stal v očích veřejnosti národním hrdinou, protože vyšlo najevo, že napadení kasáren Moncada mělo být jen předehrou ke svržení nenáviděného režimu.

Další Castrovo vystoupení už se ale nekonalo, věznitelé oznámili, že je Castro nemocen a bude mít samostatný soud, čímž jej od ostatních izolovali a umlčeli. Další stání hlavního přelíčení už proběhla bez Castrovy přítomnosti. Vůdci útoku na kasárna Moncada, mezi nimi i Raúl Castro, dostali po třinácti letech vězení, další povstalci pak po deseti letech. Fidel byl potrestán 15 lety žaláře. Ovšem dlouho si za mřížemi neposeděli. V roce 1955 se konaly zinscenované prezidentské volby pod taktovkou armády, ve kterých zvítězil nikdo jiný než Fulgencio Batista. Po svém zvolení prezidentem vyhlásil amnestii, která se vztahovala i na rebely odsouzené za útok na kasárna Moncada. To byla jeho asi největší politická chyba.

Castro byl sice volný a i většina jeho přátel, ale politicky a veřejně se nesměli angažovat. Proto Castro a jeho nejvěrnější z Hnutí 26. července odešli do Mexika, kde začali připravovat opravdovou guerillovou válku. A právě v Mexiku se k nim přidal i slavný Argentinec Ernesto Che Guevara. To už je ovšem další část příběhu zvaného kubánská revoluce. Otěže vlády držel v posledních letech Raúl Castro a Fidel se jen občas objevil na veřejnosti jako nějaká atrakce. Dnes 26. listopadu (v pátek večer kubánského času) Fidel Castro zemřel, ale revoluce, ta žije dál i po jeho smrti - i když svým podivným životem.