Oplakávač mrtvých a přenašeč mrtvol: 2 bizarní čínská povolání, o kterých jste nevěděli

Pojmout pohřeb blízkého příbuzného svým způsobem jako divadlo, kde se „na odiv“ vystavují emoce, může na první pohled vypadat pokrytecky. A několik měsíců přenášet na zádech mrtvolu, aby mohla být pohřbena do rodné hroudy, není pro našince ani tak pokrytecké, jako naprosto nepochopitelné.

Za dobrým oplakáváním jsou léta tvrdého tréninku

Přiznejme, že hřbitovní plačky byly i součástí naší historické i kulturní tradice. Plačky, jejichž hlavním úkolem bylo náležitě hlasitě naříkat, byly zvány do domu čerstvě zemřelého například na Plzeňsku. Ale kam se hrabeme na rudou Čínu. V době Kulturní revoluce Velkého skoku vpřed, jíž Mao Ce-tung zařídil miliony mrtvých, práce profesionálních oplakavačů vzkvétala. Dnes je toto povolání na okraji společnosti. Jejich práce se dala přirovnat k hudebnímu vystoupení s přesně danými pravidly.

Vyprovázení duše, Cesta za duší, Tišení duše, Volání duše, Loučení s blízkým, Velké hoře, Malé hoře, Pečeť štěstí, Převoz smrti, Smuteční procesí, Ukládání do hrobu, Ohlédnutí, Pukání srdce, Běda přeběda... – to jsou některé názvy nápěvů smutečních běd. Byly jasně dané motivy a oplakávači chodili ve skupinkách. Důvodem bylo, aby se mohli ve kvílení střídat a vzájemně doplňovat.

Jak vypadá správné oplakávání

“Smuteční obřad začíná hrou na suonu. Zazní úvodní tóny a celá naše skupina se vrhne k nebožtíkovi a ve smutečním se třikrát pokloníme posmrtné desce, devětkrát pobijeme čelem o zem. Pak se rozdělíme do dvou tří skupin a střídáme se v pláči a naříkání. Vypadá to jako velký zmatek, ale ve skutečnosti, kdo má cit a pozorně by nás chvíli sledoval, zjistí, že to zmatek není. Například jeden roní slzy, druhý hořekuje, je to jako když jeden odpočívá a druhý pracuje. Pláč je přechodná fáze, kdy se odpočívající chystá nastoupit do práce,“ popisuje profesionální oplakávač mrtvol Li Čchang-keng v knize Hovory se spodinou napsanou čínským básníkem, mužem z okraje společnosti Liao I-wu. V knize přiznává, že každý pohřeb je vlastně výběrovým řízením, protože pověst skupiny se šíří krajem od pohřbu k pohřbu.

Zemřít znamená vrátit se

Luo Tchien Wang, čínský mistr feng šuej, vzpomíná na pradávnou a vlastně ve všech dobách tajnou profesi: převádění mrtvých. A nejedná se o převádění ve smyslu z říše živých do říše stínů, tedy o profesi jakou zastával v řecké mytologii převozník Cháron. V tomto případě šlo o fyzické převádění mrtvol z jedné části Číny do druhé. „Čínská tradice vyznává, že list padá ke kořenům. Kdo nemůže být po smrti navrácen do rodné půdy, z těch prý se stávají opuštění diví duchové. Proto každý, kdo si to může jen trochu dovolit, zanechává pokyny synům a vnukům, aby ho přivedli zpátky domů, ať to stojí, co to stojí." Převádět mrtvolu znamenalo mimo jiné za komunistů v tom lepší případě tolerovaně stát na okraji společnosti, v tom horším skončit na „převýchově“ za „provádění pověrečného řemesla“.

Podle Liao I-wu se na převádění podíleli dva lidé. Jeden šel s lampionem vepředu, druhý zahalený ve velkém plášti následoval světlo a hlas. Zadní „průvodce“ šel rovně jako prkno a velký plášť zahaloval ztuhlou mrtvolu, která byla u nosiče přivázaná na zádech. Ke konzervaci měla sloužit rtuť, nicméně i tak je jasné, že podobné „převádění“ se mohlo odehrávat jen v zimních měsících, kdy nehrozil rychlý rozklad. Rozhodně se nejednalo o levnou záležitost. Dnešní repatriace ostatků je jednodušší – získat rakev se zinkovou vložkou, což vyžadují mezinárodní předpisy, už není otázkou politické perzekuce, nicméně pořád nejde o zrovna levnou záležitost. Jenže smrt nebere ohled na peněženku pozůstalých.

Text: Topi Pigula

Zajímavosti

Život v Antarktidě stojí na mrtvolách tuleňů. Jak to funguje?