Výslechy nebraly konce a délka věznění lámala rekordy. Ninu Svobodovou ale komunisté nezlomili

Když Nina Svobodová 4. září roku 1988 v Praze umírala, nemohla ještě vědět, že režimu, který s ní bezdůvodně zacházel jako se zločincem, odbíjejí poslední měsíce. Možná by to pro ni bylo útěchou. Zemřela tehdy v osamění a zapomenutá, i když se svou prací nikdy nepřestala a komunisté ji nakonec dokonce rehabilitovali.

Politicky angažovaná katolička

Nina, vlastním jménem Antonie Malvína Svobodová, se narodila v roce 1902 v Praze, a jak se brzy ukázalo, byla neuvěřitelně nadaná na jazyky. Státní zkoušky se jí povedlo složit z angličtiny, francouzštiny a italštiny. Uměla i německy a latinsky. A samozřejmě také její čeština byla na vysoké úrovni, jinak by od roku 1925 nemohla psát do Lidových novin nebo napsat svou první knihu s názvem Duše fresek.

Její katolické zaměření ji ale nepřivedlo jen do periodik, jako byly Katolické ženy nebo Šťastná rodina, ale hlavně ji nasměrovalo do různých katolických a lidových organizací a svazů. V roce 1931 pak vstoupila do Československé strany lidové a po druhé světové válce se začala politicky více angažovat. Jenže na to v Československu rozhodně nebyla nejlepší doba.

Dva obří politické procesy

Její politická kariéra pochopitelně trvala jen do roku 1948. Komunisté po vyhraných volbách lidoveckou stranu „obrodili“ (čti zbavili demokratických vůdců a podřídili vůli strany) a Svobodová, kterou vyhodili z Obchodní komory, si našla zaměstnání v ústředí České katolické charity a přispívala i do jejího časopisu. Byl to ale jen klid před bouří velkých politických procesů. Svobodovou teatrální komunističtí prokurátoři spojili s jednou větví procesu s Miladou Horákovou.

Počátkem roku 1950 Ninu Svobodovou obvinili z velezrady a řekli jí, že ji čeká smrt. Nakonec ale dostala „jen“ 15 let vězení. Zabavili jí veškerý majetek a připravili ji na 10 let o čestná práva občanská. Svůj trest si odpykávala v Pardubické věznici, a to do května 1960, kdy dostala amnestii. Avšak o rok později u ní při domovní prohlídce objevili dokumenty a fotografie, které ji do vězení poslaly znovu. Během 14 dní ji vyslýchali 14krát, což vedlo k přiznání, že se dál baví s amnestovanými vězeňkyněmi. Obvinili ji proto, že s dalšími třiceti lidmi pracuje na vytváření ilegální politické strany.

V takzvaném Procesu s Křesťansko-demokratickou stranou pak dostala dva a půl roku vězení, jenže byla po amnestii pořád v podmínce, a tak si musela odpykat i zbytek předchozího trestu, 4 roky a 7 měsíců. Dohromady osm dalších let. Odseděla si šest z nich, přestože ve vězení prodělala mozkovou mrtvici.

16 let života strávených ve vězení

Na svobodu se díky podmínečnému propuštění dostala 6. července 1967. Byla a také zůstala nejdéle vězněnou ženskou obětí československých politických procesů. Celkem ve vězení pobyla 16 dlouhých let. Po svém propuštění se vrátila k práci v lidovecky a katolicky orientovaných periodikách a vydala i poslední knihu, historický román z dob Josefa II., Dům u Božího oka. Rehabilitovali ji v roce 1974. Autorce oceňovaných románů, jako je například Světelný mrak, divadelních her a lyrických povídek to už zničený život, zdraví ani kariéru nezachránilo.

Zdroj: K. Joklová a K. Lozoviuková: Politické procesy 50. let, Totalita.cz, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR