S největšími českými zrádci je to složitější. Historik důkladně rozebírá Čurdu nebo Moravce

Karel Čurda byl společně s dalšími československými parašutisty vycvičen v Anglii a vysazen v okupovaném Protektorátu Čechy a Morava. Po úspěšném atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha z 27. května 1942 poskytl gestapu informace o rodinách, které spolupracovaly s parašutisty.

Přečtěte si také: Mnichov byl Hitlerovým mistrovským tahem. Měl i mnohem drsnější plán

Zrádce Čurdu semlela vlastní rodina

Podle historika Marka je nicméně třeba rozlišovat různé typy zrady, což nejlépe vynikne, když vedle sebe postavíme Karla Čurdu a Emanuela Moravce, ministra školství a osvěty v protektorátní vládě a jednoho z největších kolaborantů s nacisty. Čurda se nějaký čas po atentátu na Heydricha ukrýval doma a podle Marka vše naznačuje, že ho jeho matka doslova dotlačila k tomu, aby poslal anonymní dopis na četnickou stanici v Benešově. „Postupující zradu pak řešil alkoholem a dalo by se se zjednodušeně říct, že jeho rodinu a jeho samého požral strach.“

Podle Marka ale nikdo z nás neví, jak se zachová v krajní situaci, kdy hrozí trest smrti, mučení a podobně. „Šlo o projev strachu. Věřím, že kdyby Čurda byl osmým člověkem v kryptě, zachoval by se stejně jako jeho kamarádi. Dneska bychom uctívali a obdivovali osm parašutistů,“ říká Marek s odkazem na závěrečný boj sedmi parašutistů v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Praze. „Domnívám se, že Čurdu semlela vlastní rodina,“ uzavírá Marek ve videopodcastu Prima ZOOM věnovaném tématu zrádců v české historii s tím, že podobný názor zastává i řada jeho kolegů.

Celý díl videopodcastu ZOOM CAST si můžete přehrát tady:

Dobrovolná zrada Emanuela Moravce

Na druhé straně podle Marka stojí Emanuel Moravec, původně legionář a uznávaný prvorepublikový publicista. „To je člověk, který nemusel nikoho zradit. Stačilo by se stáhnout do ústraní mimo politiku, požívat vojenský důchod a čekat, až skončí válka. Ani by se nemusel zapojovat do odboje a riskovat život,“ myslí si Marek, podle nějž šlo v případě Moravce o specifický postoj k životu. „Být pořád někde vpředu, aby na vás svítily reflektory, abyste mohl lidem měnit život, prostě takové to aktivistické nebo – někteří mí přátelé říkají – svazácké nadšení,“ přiblížil Marek Moravcovu motivaci ke spolupráci s Němci.

Přitom ještě ve chvíli, kdy došlo k mnichovské kapitulaci, byl Moravec proti vydání českého pohraničí Hitlerovi s tím, že je třeba bojovat. Pak se ale dostal na vedlejší kolej a svět pro něj skončil – ovšem jen do chvíle, než byl pozván na stáž do Německa. „Když viděl tu velkou říši, zahořel pro tuto variantu a začal být znovu aktivní a zase začal publikovat,“ připomněl Marek s tím, že „takových lidí je bohužel mezi námi nejenom v Čechách, ale v celé Evropě strašně moc a můžeme je vidět v 50. letech jako svazáky v modrých košilích, fanatiky, kteří potřebují být pořád někde vpředu a měnit svět“.

Na tenkém ledě zrady

Jedna věc je zjevná zrada a druhá, když někdo se stane rádcem jen proto, aby se stal obětním beránkem. Na tento tenký led se podle historika Jindřicha Marka dostal i generál Jan Syrový, hrdina z legií, který se jako jednooký Žižka 20. století stal symbolem podzimu 1938. „Jenže když nacisté v březnu 1939 okupovali zbytek českých zemí, byl Syrový přijat na Pražském hradě Hitlerem, který mu podal ruku. Němci to využili k propagační fotografii, za což byl Syrový na mnoho let odsouzen a podstatnou část svého života strávil ve vězení,“ připomněl Marek s tím, že se Syrový stal symbolem všeobecného selhání ze září 1938.

Mohlo by vás také zajímat: Mašín na gestapu mluvil. Váhal jsem ale, zda objev zveřejnit, říká historik

Podle Marka je to ukázka toho, že jako Češi na jedné straně rádi označujeme někoho za zrádce, sami se ale často neumíme se skutečnými zrádci vypořádat. Příkladem může být zjevné porušení zákonů platných v srpnu 1968, jež nebyly po listopadové revoluci potrestány.

„Mám na mysli bývalého vysokého důstojníka, plukovníka, později generála StB Bohuslava Molnára. Ten v srpnu 1968 poslal svoje lidi po boku KGB vyhledat, zatknout a odvléct do ciziny Dubčeka, Smrkovského nebo Černíka. Tito estébáčci se dopustili totální vlastizrady, za kterou mohl být až trest smrti, protože zatýkali legálně volené ústavní činitele a nejvyšší stranické funkcionáře,“ připomněl Marek. Podle něj Molnár zemřel někdy v říjnu 1988, ale „jeho mládenci se dožili ve zdraví roku 1990 a nikdo z nich nebyl potrestán“.

Zdroj: Vojenský historický ústav, Ministerstvo obrany ČR