Mohamed jako inspirace pro Evropu? Byl vzorem pro množství předních vzdělanců

O životu a činech Mohameda, hlavního proroka islámu, vědí Češi v dnešní době díky imigraci z Blízkého východu víc než kdy předtím. Mluví a píše se o jeho dobyvačnosti, o jeho vztahu k příliš mladé manželce, o mnoha jemu přisuzovaných výrocích, které útočí na jiná náboženství.

Všechny tyto jeho odvrácené stránky jsou velmi dobře známé. Ale méně se už ví o tom, jak obrovskou inspirací byl Mohamed pro přední evropské vzdělance, politiky a další osobnosti, které stvořily náš moderní svět.

Neznalost islámu (ne)omlouvá

Evropa vlastně islám moc dobře neznala – setkávala se sice dlouhá staletí s jeho projevy, ale studium Koránu bylo omezené na hrstku vzdělanců, kteří se dokázali naučit arabštinu. První překlad této svaté knihy islámu pochází až roku 1542, kdy na jeho vznik tlačil samotný Martin Luther – nikoliv proto, že by chtěl tuto víru propagovat, ale naopak: věřil, že když se křesťané sami seznámí s tím, jaký islám je, nejlépe ho odvrhnou. Stalo se ale něco nečekaného: řadu tehdejších evropských myslitelů myšlenky v koránu oslovily natolik, že je přijaly za své. Nejslavnějším z nich byl katalánský myslitel Michael Servetus, pro něhož se stal Mohamed vzorem pro reformu křesťanství a návratu k pravému křesťanskému monoteismu. Nejvíce inspirativní pro něj byly argumenty proti trojjedinosti Boha, to totiž považoval za něco zvrhlého. Doba ale těmto úvahám nebyla nakloněná a Servetus skončil i se svými spisy na hranici.

Co islám odvrhl, to si křesťanství nechalo

Během osvícenství se k Mohamedovi z podobných důvodů vrátila celá řada evropských vzdělanců – v této době na něm vyzdvihovali jeho antiklerikální postoj: vyčítali církvi vznik zvláštní třídy kněží, která si uzurpovala množství moci, ale také právo na pravdu. Islám takovou vrstvu neměl, což bylo pro osvícence pozitivum. Stejně tak na islámu oceňovali jeho modernost – že odvrhl (přinejmenším teoreticky) věci jako uctívání ostatků, kult světců nebo především moc církve.

Přeložený Korán

Hlavním propagátorem těchto myšlenek byl autor prvního anglického překladu Koránu George Sale, který Korán vydal roku 1734. Právě díky němu se pak tato kniha rozšířila po Anglii, ale také na kontinent, a dokonce i za oceán. Tam si Koránu všiml americký politik Thomas Jefferson, jemuž tato kniha pomohla k dotvoření jeho politicko-filozofického systému, na němž dodnes Spojené státy fungují. A mimo jiné – tato kopie je dodnes součástí Kongresové knihovny a od roku 2003 na ni skládají přísahu noví kongresmani muslimské víry.

Ale zpět do Starého světa. Tam, ve Francii v době před revolucí, inspiroval Korán samotného Voltaira. Ve spisku Essai sur les mœurs et l’esprit des nations zobrazil Mohameda jako velkého reformátora, který zbavil náboženství moci církve a také většiny pověrčivosti. Velmi dobře známé je i jméno britského historika Edwarda Gibbona, jehož kniha o pádu Říma je pokládána za jednu z nejvlivnějších historických prací vůbec. Přestože jsou dnes její závěry pokládané za v mnohém překonané, jeho popis dekadentního Říma ovládaného hordami barbarů je dodnes v mnohém varovný. Také pro Gibbona byl Mohamed a Korán velmi inspirativním. Proroka islámu považoval za jednoznačně pozitivní postavu dějin člověka: “Korán je velkolepý důkaz o jednotě Boha. Prorok z Mekky zavrhoval uctívání idolů i lidí, hvězd i planet – a to s racionálním principem, že vše, co stoupá, zase musí zapadat, vše, co se rodí, zase musí umřít a že vše, co zranitelné, musí zaniknout.”

Mohameda obdivoval i Napoleon

Ale obdiv všech těchto osobností bledne před tím, jak moc obdivoval Mohameda Napoleon Bonaparte. Tento zuřivý válečník a muž, který chtěl být milován, se dokonce označoval za “Nového Mohameda”. Považoval ho za velkého, výjimečného a génia na bojišti. Oceňoval na něm také schopnost inspirovat loajalitu svých věrných.

Právě tento obraz Mohameda, který nosil v hlavě, ho přivedl k tomu, že když dobyl Egypt, chtěl se nechat uznat místními muslimskými učenci za “nového Mohameda”. Věřil, že ho Egypťané a později Arabové přijmou za osvoboditele a zákonodárce v tradici Mohameda. Jenže jeho postoj byl velmi naivní, islám chápal pouze zkresleně a promítal si do něj idealistické vize osvícenství – viděl toto náboženství zcela jinak než tehdejší muslimské náboženské autority. Dopouštěl se stejného zkreslování, jako dnes přehnaní obdivovatelé nebo kritici islámu.

To ale nebránilo tehdejšímu světu, aby Napoleona právě v tomto světle nevnímal. Za “nového Mohameda” ho označovali takové autority, jako byl Goethe nebo Victor Hugo. Není náhodou, že jednou z posledních věcí, jimž se Napoleon věnoval na ostrově Svaté Heleny, bylo právě psaní o Mohamedovi – pokoušel ho popsat jako sama sebe, ale beze všech neúspěchů, které tohoto korsického dělostřelce potkaly… Text: Martin Kolář