Stíhačku, která zabila Gagarina, vyrobili Češi. Smrt sovětského hrdiny je plná záhad

Dvoumístný MiG-15UTI, do něhož 27. března 1968 usedl Jurij Gagarin spolu s leteckým instruktorem a velitelem pluku plukovníkem Vladimirem Serjoginem, opustil takřka přesně o 12 let dříve (19. března 1956) montážní halu pražského Aera Vodochody. Stroj s výrobním číslem 612739 měl v kritický den nalétáno 1 113 hodin, přičemž prošel dvěma generálními opravami – 13. července 1962 a 30. března 1967. Po druhé generálce z 500 hodin životnosti odlétal pouhých 62 hodin.

Čtěte také: Zajímavosti o Gagarinovi: Sověti o jeho přistání lhali, nápis CCCP na helmě mu měl zachránit život

Motor RD-45FA s výrobním číslem 84445а byl vyrobený 25. prosince 1954. Při stanovené životnosti 100 hodin mezi opravami prošel v letech 1957, 1959, 1964 a 1967 postupně čtyřmi generálkami. Po poslední opravě měl „československý“ MiG-15UTI odlétáno 66 hodin a 51 minut. Letoun měl pod křídlem podvěšeny přídavné palivové nádrže zvané baky, každou na 260 l, které mírně zhoršují letové vlastnosti stroje – znatelné je to hlavně v omezení přípustných manévrů.

Záhadná nehoda

Gagarin měl ten den absolvovat rutinní cvičný let z vojenského letiště Čkalovskij ležícího asi dva kilometry od Hvězdného městečka nedaleko Moskvy. Po 20minutovém letu na MiG-15UTI s instruktorem byly na týž den odpoledne naplánovány jeho vůbec první dva samostatné lety na pokročilejším typu MiG-17.

Sedm minut po startu v 10:26 Gagarin dosáhl v přidělené zóně předepsané výšky 4 200 metrů a zahájil trénink, už v 10:30 ale klidným hlasem ohlásil splnění úkolu a žádal o povolení k návratu. Přestože z 20 minut cvičného letu jich zbývalo ještě šest, dostal Gagarin okamžitě souhlas. To bylo naposledy, kdy se někdo z posádky MiG-15UTI ozval. O několik hodin později byly 65 kilometrů od letiště poblíž vesnice Novoselo objeveny trosky Gagarinova a Serjoginova letadla, oba piloti byli mrtví.

Na místě dopadu se našlo 95 % letadla včetně motoru a všech přístrojů. Zjistilo se, že piloti se nepokusili katapultovat, všechny přístroje fungovaly a motor v okamžiku nárazu na zem pracoval a měl 9–10 tisíc otáček za minutu. Letadlo nehořelo a nebyly na něm žádné stopy po srážce s jiným tělesem nebo ptáky. Komise dospěla k názoru, že při posledním hlášení letěl MiG-15UTI v ustáleném letu ve výšce asi 4 000 m, pak přešel zřejmě do levé zatáčky a z nějakého důvodu začal prudce klesat k zemi, možná dokonce ve vývrtce.

Ze spodní vrstvy mraků se stroj vyřítil střemhlav téměř kolmo k zemi, do níž narazil rychlostí 684 km/h. Úhel trajektorie letu vůči horizontu se v tom okamžiku snížil z téměř −90° na −50°, vertikální složka rychlosti byla 145 m/s a přetížení v kabině kolem 10 G, což je na hranici bezvědomí. Strohá fakta naznačovala, že se Gagarin se Serjoginem na poslední chvíli snažili let vyrovnat, nic ale neříkala o tom, proč se dva tak zkušení piloti s plně funkčním strojem do neřešitelné situace vůbec dostali.

Vyšetřování příčin tragédie bylo přísně tajné a jeho závěry nejednoznačné, což vytvořilo prostor pro mnoho spekulací a konspiračních teorií. Ke slovu tak přišly technické nedostatky v Československu vyrobeného stroje (ten byl ale plně funkční), chyba pilota (proti tomu ostře protestovali další kosmonauti), hejno ptáků, počasí, případně meteorologický balón. V roce 2013 se se svým svědectvím přihlásil kosmonaut Alexej Leonov, podle nějž nebezpečně blízko Gagarinova stroje prolétal letoun Suchoj Su-15.

Československý MiG-15

MiG-15UTI (v kódu NATO Midget), v němž havaroval a zahynul Jurij Gagarin, byl cvičně-bojovou verzí prvního sovětského úspěšného proudového letounu MiG-15 a jeho vylepšené verze MiG-15bis (Fagot). Oproti běžnému bojovému migu byl cvičný MiG-15UTI zhruba o metr kratší, a především byl dvoumístný. Licenci na výrobu obou variant obdrželo Československo 17. dubna 1951 a první stroj československé výroby vzlétl už 6. listopadu 1951.

Pražské Aero Vodochody vyrábělo přední část trupu a celý stroj kompletovalo, křídlo a zadní část trupu dostal na starost závod Rudý Letov. Na výrobě se ale podílelo množství dalších podniků v Československu, které dodávaly například kanon typu NS-23KM (Zbrojovka Vsetín), zaměřovač typu ASP-3N (Meopta Přerov a Modřany), radiopolokompas typu RPKO-10M (Tesla Kolín), palubní hodiny (Chronometra Nové Město) a mnoho dalších přístrojů, součástek a spojovacího materiálu.

Mohlo by vás zajímat: Slavný sovětský kosmonaut skončil uškvařený na uhel. Poslechněte si jeho ledově klidná poslední slova

Celkem v letech 1954–61 z linky závodu Aero Vodochody sjelo 2 012 strojů MiG-15UTI, což bylo zdaleka nejvíce ze všech verzí MiG-15 vyráběných licenčně v Československu. Drtivá většina jich šla na vývoz do zemí Varšavské smlouvy včetně SSSR. Pokud jde o bojové migy československé výroby, bylo jimi v roce 1957 vybaveno už 18 leteckých pluků ČSLA.

Jeden z dochovaných strojů MiG-15 UTI z Aera Vodochody můžete vidět na letišti v Hradci Králové, zahrál si i ve filmu Narušitel:

Nebezpečný protivník

Mikojan-Gurevič MiG-15 začala kancelář konstruktérů Arťoma Mikojana a Michaila Gureviče vyvíjet krátce po skončení druhé světové války jako proudový stroj se šípovitými křídly určený k vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany za dobrých meteorologických podmínek a ve dne.

Sověti se údajně inspirovali německým proudovým letadlem Focke-Wulf Ta 183, které mělo rovněž šípovité křídlo. Vzhledem k tomu, že většinu konstruktérů Focke-Wulfu zajali západní Spojenci a Moskva se zmocnila jen plánů stroje, se ale MiG-15 považuje za originální sovětskou konstrukci, byť zřejmě s použitím německého výzkumu.

MiG-15 poprvé startoval 30. prosince 1947 a už v o tři roky později se v roce 1950 dostal v závěru čínské občanské války do ostré akce, když Sověti na žádost komunistického vůdce Mao Ce-tunga pomohli odrazit letecký útok nacionalistů z Tchaj-wanu proti Šanghaji. Své kvality ale MiG-15 naplno předvedl v Korejské válce (1950–53), kde jeho převahu srovnal až americký stíhač North American F-86 Sabre.

Celkově se vyrobilo přes 18 000 strojů MiG-15 všech variant, a jde tak o jeden z nejrozšířenějších proudových letounů na světě. Jeho nástupcem se stal MiG-17 vyráběný od roku 1952.

Zdroj: Kamanin, Nikolaj Petrovič: Skrytý vesmír, Moskva 1968