Nacisté chtěli čistou rasu za každou cenu. Únosy dětí začal plán plný křížení a mučení

Adolf Hitler měl už před druhou světovou válkou poměrně jasnou předstvu, čeho chce v Evropě a pravděpodobně i za jejími hranicemi dosáhnout. Už ve své knize Mein Kampf, která byla poprvé vydána v roce 1925, načrtl myšlenku odsunu Slovanů z východní části Evropy a uvolnění místa pro rasu, která byla v souladu s jeho pohledem na eugeniku. Jednodušeji řečeno, Hitler považoval za nutné, aby nová území náležící třetí říši zalidnili čistokrevní Árijci, a po vzoru dalších neméně hrůzných vizí dal 12. prosince roku 1935 do pohybu také Lebensborn.

Čtěte více: Zachránil 1 200 Židů, svatoušek ale nebyl. Skutečný Oskar Schindler slavný seznam nikdy nenapsal

Název nechvalně proslulého spolku je možné přeložit jako pramen či studna života a právě jako takový měl skutečně fungovat. Hlavním cílem tohoto programu bylo nechat převážně neprovdané matky rodit jen rasově čisté a zdravé potomky, kteří odpovídali přísným pravidlům nacistické rasové hygieny a zdravotní ideologie. Novorozené děti pak byly matkám odebírány a předávány do podobně rasově čistých a zdravých rodin, zejména z řad příslušníků SS. Vše se odehrávalo v porodních domech a porodnicích, z nichž první byla pod názvem Heim Hochland otevřena v roce 1936 u vesnice Steinhöring nedaleko Mnichova.

Lidské farmy

Správou spolku byl Hitlerem pověřen Heinrich Himmler, který byl rovněž autorem principů rasového výběru příslušníků SS a zvláštních pravidel pro sňatky. K lidské farmě, za kterou lze Lebensborn směle označit, pak nebylo daleko i s přihlédnutím k jeho fascinaci rasou nadlidí, ke které chtěl dojít pomocí křížení a přísné genetické i rasové kontroly.

Zprvu se nicméně zdálo, že spolek nebude plnit pravidly tak svázané cíle, když působil jako sociální zařízení pro svobodné matky, podporoval anonymní porody a zprostředkovával adopce. Se začátkem druhé světové války a dobýváním prvních území však vyšel hlavní záměr najevo a nacisté v domech Lebensbornu prováděli Himmlerem předložené křížení a probíhala zde i ideologicky nezávadná výuka narozených dětí.

Do programu se nicméně dostávaly i děti, které nacisté unesli z jiných zemí včetně Ruska, Ukrajiny, Rumunska, Polska, Lotyšska, Norska i Československa. Podle Himmlera bylo nutností brát děti s sebou a pomoci jim vymanit se ze svého původního prostředí.

Povinnost vůči Říši

Únosem ale operace pochopitelně nekončila. Dětem bylo provedeno několik testů a byly rozděleny do tří skupin. První skupina zahrnovala děti, které mohly být začleněny do německé populace. Ve druhé byly děti rasově přijatelné. A ve třetí děti nežádoucí, které byly následně transportovány do koncentračních táborů nebo rovnou usmrceny. Všechny ostatní děti byly podle věku rozděleny do pěstounských rodin nebo internátů, dostaly nová německá jména a byla jim vštěpována hrdost na to, že jsou součástí německé říše.

Podle podobných hodnot pak měla vnímat svou povinnost vůči Německu také děvčata ze Svazu německých dívek, která byla připravena na to, aby počala s pečlivě vybranými příslušníky SS. Modré oči a světlé vlasy přitom byly součástí mnoha kritérií, která musela být splněna nad rámec zcela odosobněného vztahu s vybraným vojákem, vzniklým jen za účelem plození dětí. Později byly do programu Lebensbornu zahrnovány i ženy z ostatních zemí, což následně vedlo k otevírání dalších nákladných zařízení mimo Německo.

Lebensborn v Česku

Program byl z pohledu nacistů úspěšný zejména v Norsku, řada porodnic ale fungovala i na území Polska, několik jich bylo v Dánsku či Francii a své zázemí našel Lebensborn i na zámku Veltrusy. Poslední majitel tohoto panství Karel Chotek vstoupil v roce 1939 do NSDAP a o několik let později poskytl místo mladým německým dívkám a jejich zřízenkyním k výše popisovaným účelům.

Program Lebensborn fungoval až do posledních okamžiků druhé světové války a nacisté se postarali o pečlivé zahlazení většiny stop. I to ostatně vedlo k tomu, že přímo odpovědní lidé za fungování Lebensbornu nebyli během procesů v Norimberku obžalováni například z popisovaného unášení dětí.

Jednoduše nebylo možné prokázat rozsah a celkový dopad programu, k němuž ale později bylo nalezeno a odkryto dostatečné množství detailů a zpětně bylo možné načrtnout poměrně přesný obraz. Po programu zůstala spousta dětí, které mohly podat přímé svědectví a poučit další generace o tom, čeho je zfanatizovaná společnost se zvrácenými ideály schopná dosáhnout.

Zdroj: Deník.cz / Jewish Virtual Library / Holocaust Encyclopedia