Nacisté chtěli čistou rasu za každou cenu. Únosy dětí začal plán plný křížení a mučení
Dokonalá árijská rodina podle Himmlerova vzoru Zdroj: Getty Images
Nacisté chtěli pomocí spolku Lebensborn dosáhnout svého plánu na dokonalou a čistou lidskou rasu. Původně se tvářil zcela nevinně.
Adolf Hitler měl už před druhou světovou válkou poměrně jasnou předstvu, čeho chce v Evropě a pravděpodobně i za jejími hranicemi dosáhnout. Už ve své knize Mein Kampf, která byla poprvé vydána v roce 1925, načrtl myšlenku odsunu Slovanů z východní části Evropy a uvolnění místa pro rasu, která byla v souladu s jeho pohledem na eugeniku. Jednodušeji řečeno, Hitler považoval za nutné, aby nová území náležící třetí říši zalidnili čistokrevní Árijci, a po vzoru dalších neméně hrůzných vizí dal 12. prosince roku 1935 do pohybu také Lebensborn.
Název nechvalně proslulého spolku je možné přeložit jako pramen či studna života a právě jako takový měl skutečně fungovat. Hlavním cílem tohoto programu bylo nechat převážně neprovdané matky rodit jen rasově čisté a zdravé potomky, kteří odpovídali přísným pravidlům nacistické rasové hygieny a zdravotní ideologie. Novorozené děti pak byly matkám odebírány a předávány do podobně rasově čistých a zdravých rodin, zejména z řad příslušníků SS. Vše se odehrávalo v porodních domech a porodnicích, z nichž první byla pod názvem Heim Hochland otevřena v roce 1936 u vesnice Steinhöring nedaleko Mnichova.
Lebensborn 3 Zdroj: profimedia.cz
Lidské farmy
Správou spolku byl Hitlerem pověřen Heinrich Himmler, který byl rovněž autorem principů rasového výběru příslušníků SS a zvláštních pravidel pro sňatky. K lidské farmě, za kterou lze Lebensborn směle označit, pak nebylo daleko i s přihlédnutím k jeho fascinaci rasou nadlidí, ke které chtěl dojít pomocí křížení a přísné genetické i rasové kontroly.
Zprvu se nicméně zdálo, že spolek nebude plnit pravidly tak svázané cíle, když působil jako sociální zařízení pro svobodné matky, podporoval anonymní porody a zprostředkovával adopce. Se začátkem druhé světové války a dobýváním prvních území však vyšel hlavní záměr najevo a nacisté v domech Lebensbornu prováděli Himmlerem předložené křížení a probíhala zde i ideologicky nezávadná výuka narozených dětí.
Lebensborn 2 Zdroj: profimedia.cz
Do programu se nicméně dostávaly i děti, které nacisté unesli z jiných zemí včetně Ruska, Ukrajiny, Rumunska, Polska, Lotyšska, Norska i Československa. Podle Himmlera bylo nutností brát děti s sebou a pomoci jim vymanit se ze svého původního prostředí.
Povinnost vůči Říši
Únosem ale operace pochopitelně nekončila. Dětem bylo provedeno několik testů a byly rozděleny do tří skupin. První skupina zahrnovala děti, které mohly být začleněny do německé populace. Ve druhé byly děti rasově přijatelné. A ve třetí děti nežádoucí, které byly následně transportovány do koncentračních táborů nebo rovnou usmrceny. Všechny ostatní děti byly podle věku rozděleny do pěstounských rodin nebo internátů, dostaly nová německá jména a byla jim vštěpována hrdost na to, že jsou součástí německé říše.
Lebensborn 1 Zdroj: Getty Images
Podle podobných hodnot pak měla vnímat svou povinnost vůči Německu také děvčata ze Svazu německých dívek, která byla připravena na to, aby počala s pečlivě vybranými příslušníky SS. Modré oči a světlé vlasy přitom byly součástí mnoha kritérií, která musela být splněna nad rámec zcela odosobněného vztahu s vybraným vojákem, vzniklým jen za účelem plození dětí. Později byly do programu Lebensbornu zahrnovány i ženy z ostatních zemí, což následně vedlo k otevírání dalších nákladných zařízení mimo Německo.
Lebensborn v Česku
Program byl z pohledu nacistů úspěšný zejména v Norsku, řada porodnic ale fungovala i na území Polska, několik jich bylo v Dánsku či Francii a své zázemí našel Lebensborn i na zámku Veltrusy. Poslední majitel tohoto panství Karel Chotek vstoupil v roce 1939 do NSDAP a o několik let později poskytl místo mladým německým dívkám a jejich zřízenkyním k výše popisovaným účelům.
Program Lebensborn fungoval až do posledních okamžiků druhé světové války a nacisté se postarali o pečlivé zahlazení většiny stop. I to ostatně vedlo k tomu, že přímo odpovědní lidé za fungování Lebensbornu nebyli během procesů v Norimberku obžalováni například z popisovaného unášení dětí.
Jednoduše nebylo možné prokázat rozsah a celkový dopad programu, k němuž ale později bylo nalezeno a odkryto dostatečné množství detailů a zpětně bylo možné načrtnout poměrně přesný obraz. Po programu zůstala spousta dětí, které mohly podat přímé svědectví a poučit další generace o tom, čeho je zfanatizovaná společnost se zvrácenými ideály schopná dosáhnout.