Kdo potopil jadernou ponorku Kursk? A proč nikdo nezachránil posádku?

To, co mělo být pro nejvýkonnější ponorku ruské flotily pouhou cvičnou plavbou, se změnilo v katastrofu. V důsledku exploze zůstala potopena v hloubce 108 metrů s 118 muži na palubě – takový byl tragický osud jaderné ponorky jménem Kursk. Jak došlo k tomu, že se z této nehody málem stala další světová jaderná katastrofa?

Vojenské cvičení ruského námořnictva

12. srpen 2000, Barentsovo moře. Asi sto kilometrů od ruského pobřeží se koná mohutná přehlídka ruské vojenské síly, je to největší vojenské cvičení ruského námořnictva za posledních deset let. Pod vedením admirála Vjačeslava Popova ruské námořnictvo už několik dní provádí nejrůznější bojové operace.

V okruhu 40 kilometrů jsou rozmístěna plavidla ruské flotily, mezi nimi i křižník Petr Veliký, nejmohutnější válečné plavidlo na světě, schopné vyslat 20 raket do okruhu 500 kilometrů dvojnásobnou rychlostí než je rychlost zvuku.

Tohoto osudného dne vstupují do akce i ruské ponorky. Mezi desítkou plavidel nacházejících se pod hladinou je i chlouba ruského námořnictva, ponorka K-141 Kursk, pojmenovaná po ruském městě, kde se sváděla největší tanková bitva 2. světové války.

Kursk – zabiják letadlových lodí

Kursk byl spuštěn na vodu v roce 1994 a je poslední ze série Oskar-II, třídy největších bojových jaderných ponorek ruského námořnictva. S délkou 155 metrů a čtyřmi podlažími patřila mezi největší útočné ponorky, které byly zkonstruovány.

V kruzích NATO se ji přezdívá „zabiják letadlových lodí“, protože je určena pro pozorování letadlových lodí potenciálního nepřítele. V případě nebezpečí nebo vypuknutí třetí světové války je schopna je i zničit. K tomu je vybavena dvěma řadami dvanácti zařízení na odpalování raket, což dohromady představuje 24 současně odpálených raket velmi dlouhého doletu. Síla jedné jaderné nálože se pohybuje v řádu 10 kilotun, což je přibližně polovina v porovnání s Hirošimou. Dolet raket je 500 kilometrů.

Tento stroj, schopný v několika vteřinách vymazat z mapy město jako Londýn, je prakticky nezničitelný. Jeho struktura mu dovoluje čelit nejrůznějším druhům poškození. Dokonce i kdyby bylo jedno z oddělení zaplaveno, Kursk by byl schopen vyplout na hladinu. Díky svým obrovským rozměrům je v ponorce i dostatek vzduchu, aby kompenzoval váhu vody, pronikající do jednoho oddělení.

Osudový den katastrofy jaderné ponorky Kursk

Je 12. srpna 2000, 8 hodin ráno. Kapitán Gennadij Petrovič Ljačin, který velí Kursku už čtyři roky, se připravuje na cvičení. Posádka lodi je perfektně vycvičená, všichni musí odvádět stoprocentní výkon. V předvečer katastrofy, 11. srpna, je úspěšně dokončena jedna část výcviku – vypuštění rakety, která zasáhne předem stanovený cíl. Posádka ponorky se s důvěrou pouští do další etapy. Tentokrát by mělo být odpáleno torpédo.

V 8.51 je vydán rozkaz nabít torpédo typu 65-76. Těmto torpédům se přezdívalo „velryby“. Jsou obrovská, 9 metrů dlouhá a váží přes 5 tun. Výjimečný byl jejich pohonný systém se speciálním palivem obsahujícím směs vysoce koncentrovaného peroxidu vodíku a umožňujícím torpédu dosáhnout rychlosti 130 km/hod, tedy pětkrát vyšší než u klasických torpéd.

Palivo torpéda však skrývalo potenciální nebezpečí. Je sice velmi výkonné, ale v případě úniku i velmi nebezpečné – může vybuchnout. Explodovat může i v přítomnosti cizího předmětu, například nějaké kovové součástky.

V 11.17, dvě hodiny po zahájení cvičných manévrů, kapitán Gennadij Ljačin zaujímá místo ve velicím středisku, které je umístěno ve druhém oddělení, a nařizuje snížit rychlost ponorky na 6 uzlů, tedy na 11 km/hod a zaměřuje cíl – admirálskou loď Petr Veliký vzdálenou 40 km. Cvičné slepé torpédo má být navedeno co nejhlouběji, aby nezasáhlo trup lodi. V prvním oddělení ponorky je v tuto chvíli přítomno 7 námořníků, kteří zajišťují uzavření vnitřních dveří odpalovače.

Dveře mají tloušťku 3 centimetry a dokážou vypudit explozi vně ponorky. Jenže onoho dne se dveře neuzavřou dokonale. Zatímco se námořníci pokoušejí problém vyřešit, nevšimnou si, že nebezpečí číhá zcela jinde. Z torpéda uniká těsnicími šrouby vysoce explozivní palivo. Šrouby by měly být každé dva roky vyměňovány, ale jak se později ukáže, k jejich výměně nedošlo už skoro 6 let. Peroxid vodíku vytéká do odpalovače a ve chvíli, kdy se dostane do styku s mastnotou nebo rzí, exploduje.

Smrtící exploze přímo v ponorce Kursk

V 11 hodin 27 minut a 30 vteřin se ozve prudký výbuch, následuje otřes o síle 1,5 Richterovy stupnice odpovídající 200 kg TNT. Síla výbuchu zpětně rozerve vnitřek torpédového prostoru, vypukne zde požár dosahující nesmírně vysoké teploty. Všech sedm námořníků v prvním oddělení je zaživa upáleno nebo těžce zraněno. Požár začne ohrožovat 20 ostrých bojových torpéd.

Peroxid vodíku je sice velice hořlavý, ale dokáže přibližně dvě minuty odolávat horku. Posádka má tedy něco málo času, než palivo vybuchne. Nabízí se jediné řešení – co nejrychleji vystoupat na hladinu a plavidlo evakuovat. K vystoupání Kursku na hladinu stačí otočit klíčem, který se nachází pod periskopem. Bohužel rázová vlna se přes netěsnící dveře torpédového odpalovače rozšířila až do řídicího střediska ve druhém oddělení a zabila všech 36 mužů. Není tu tedy nikdo, kdo by klíčem otočil. Od této chvíle se ponorka ocitla mimo kontrolu.

Teplota v prvním oddělení dosahuje několik stovek, ne-li tisíc stupňů. Nálože začínají postupně vybuchovat. Druhá exploze je obrovská, hovoří se o několika tunách TNT. Podle expertů se mohla rovnat zemětřesení o síle 3,5 Richterovy škály. Rázová vlna je tisíckrát silnější než u první exploze a na palubě ponorky devastuje prakticky vše. Nejhorší je, že plavidlo má v centrální části umístěné dva jaderné reaktory. Kdyby došlo k jejich poškození, hrozí katastrofa podobná té ve Fukušimě.

Hrozba poškození jaderných reaktorů

Tloušťka dveří jaderného reaktoru je téměř jeden metr, reaktor na palubě Kursku byl navíc opatřen titanovým pláštěm. Ten umožňuje reaktorové nádobě odolat síle 50 G, což je 15násobek síly, kterou vyvine raketa při startu. Nicméně vzhledem k síle exploze je otázkou, zda jsou stěny reaktoru natolik silné, aby zabránily jaderné katastrofě.

Neuvěřitelné se stalo skutkem, navzdory obrovské síle výbuchu, reaktorová nádoba vydržela a zachránila záď ponorky. Přední část trupu plavidla je ale vážně poškozena. Vytvořil se v ní otvor o rozměrech asi dva metry čtvereční a každou vteřinu se dovnitř valí 90 000 litrů vody. Ponorka klesá ke dnu.

V 11 hodin 32 minut spočinula pýcha ruské flotily na dně Barentsova moře v hloubce 108 metrů. Stala se ocelovým hrobem pro 98 mužů, kteří zahynuli během obou explozí. Na palubě však ještě zůstává 23 přeživších námořníků.

Hledá se Kursk

Třiadvacet členů posádky, kteří přežili obě exploze, je uvězněno na dně moře a jsou odkázáni sami na sebe. Na povrchu nikdo o jejich osudu nic netuší. První rádiové spojení je naplánované na 13.15. Admirál Vjačeslav Popov žádá od ponorek přítomných v dané oblasti, aby mu sdělily výsledky cvičení. Všechny potvrzují, že úspěšně odpálily torpéda. Všechny, kromě jedné.

Ale ani v tomto okamžiku není nikdo znepokojen. Kdyby došlo k nehodě, důstojníci by se o tom dozvěděli. Existuje záchranná bóje, která v případě havárie vystoupá na hladinu a vyšle mezinárodní tísňový signál UHF, který zachytí satelity. Avšak černá série Kursku pokračuje: bóje Kursku se při ztroskotání neuvolnila, vystřelovací systém byl údajně během předcházející mise zničen.

Shodou okolností tak v průběhu prvních šesti až sedmi hodin ruské námořnictvo nevědělo, co se stalo, a další plavidla pokračovala ve cvičení. Ve 23.20, 12 hodin po výbuchu, velitel Popov konečně vyhlašuje poplach. Ruské námořnictvo pomocí sonarů začne hledat zmizelou ponorku. Kursk však byl konstruován tak, aby bylo obtížné jej lokalizovat. Šest centimetrů gumy na jeho povrchu učiní ponorku pro radary takřka neviditelnou. V neděli 13. srpna ve 4.51 je Kursk konečně lokalizován. Potápěči objeví na přídi trupu obrovský otvor. Naděje na záchranu přeživších námořníků se rozplývají.

Osud 23 živých námořníků na palubě ponorky Kursk

Potápěči pokračuji v prohlídce potopeného plavidla, v tom zaslechnou zvuk – klepání. Uvnitř je někdo živý. Ťukání, které potápěči zaslechli, znamenalo v morseovce slova SOS a VODA. Nebylo pochyb, přeživší námořníci se topí. Spouští se záchranná operace. Jejím cílem je připojit se ke speciálnímu výlezu, kterým se uvěznění námořníci přemístí do záchranného plavidla, které je vynese nad hladinu.

Úspěch operace závisí na několika podmínkách. Je třeba, aby ponorka nebyla příliš nakloněná na jednu stranu a aby nebyl příliš silný proud. Ve chvíli, když se záchranáři přiblíží k ponorce, čeká je děsivé překvapení. Vnější část nouzového východu byla vážně poškozena, a tak se napoprvé nepodaří přesně připojit evakuační kabinu k ponorce.

Pokusy o záchranu námořníků ponorky Kursk

Informace o ztroskotání jaderné ponorky Kursk se zmocní média a zpráva ve vteřině obletí svět. Spojené státy nabízejí jeden ze svých dvou hlubokoponorných záchranných prostředků (Deep Submergence Rescue Vehicles), stejně tak nabídla pomoc i britská vláda. Rusové však cizí pomoc odmítají, jsou přesvědčeni, že mají situaci pod kontrolou.

Bohužel skutečnost je jiná. Pět dnů se budou pokoušet ruské záchranné ponorky spojit s Kurskem, pokaždé však marně. 16. srpna 2000 se konečně Kreml rozhodne přijmout nabídku cizí pomoci.

Osm dní po zahájení operací připlouvá na místo anglicko-norský záchranný tým. Poslední naděje na záchranu. Potápěči dostanou přesné instrukce. Mají zabouchat na kovový trup a poslouchat, zda neuslyší nějaký zvuk. Zevnitř se však nic neozývalo.

Ale stále ještě nemusí být vše ztraceno, uvnitř se mohly vytvořit vzduchové kapsy. Nedalo se s jistotou tvrdit, že jsou všichni mrtví, možná jsou jen v bezvědomí. Je třeba přikročit k poslední kontrole, která ukáže, jestli někdo přežil. Záchranný tým změří tlak uvnitř ponorky pomocí ponorného balónu. Nebude-li v porovnání s vnějším prostředím zaznamenán žádný rozdíl, znamená to, že je ponorka zcela zatopená. Po pár minutách přichází verdikt. Tlak uvnitř ponorky je stejný jako venku. Vnitřek je zcela zaplavený, nikdo nepřežil.

Dopis na rozloučenou

Při pozdějším prohledávání vnitřku ponorky potápěči objevili dopis, který napsal Dmitrij Romanovič Kolesnikov, jeden z dočasně přeživších námořníků. Díky němu a také díky analýze mrtvých těl námořníků mohl záchranný tým přibližně zrekonstruovat děsivý scénář posledních hodin Kursku.

V neděli 13. srpna byli námořníci už 24 hodin zablokováni v posledním oddělení ponorky. Dýchalo se jim stále obtížněji, protože od druhé exploze jaderné reaktory, které zajišťovaly dostatek vzduchu na palubě, nefungovaly. Ve vzduchu stoupala hladina jedovatého oxidu uhličitého, ta dokázala na kritickou hodnotu 3 % vystoupat už během jednoho dne.

Přesto námořníci nezemřou udušením. Aby hladina nedosáhla oněch 3 %, vyrobí pohlcovače oxidu uličitého – tzv. svíčky, což jsou kovové krabičky, do kterých se otvory vsouvají regenerační destičky. Dochází v nich k chemické reakci, destičky začnou absorbovat oxid uhličitý a vypuzovat kyslík. Mají však jednu nevýhodu – pokud přijdou do styku s vodou, začnou hořet.

To se nakonec bohužel stane. Jeden z námořníků upustí jednu ze „svíček“ do vody. Vypukne požár, který spotřebuje veškerý kyslík potřebný k dýchání. Osud uvězněných námořníků je definitivně zpečetěn.

20. srpna 2000 se celý svět oficiálně dozvídá, že nikdo nepřežil. Všech 118 mužů zahynulo na palubě ponorky Kursk. Dodnes kolem případu zůstává spousta otazníků a proti oficiální verzi stojí několik konspiračních teorií. Jistota je však jediná: život 118 mužům již nikdo nevrátí.