Kanibalismus na Ukrajině – největší Stalinův zločin

Byl ukrajinský hladomor chybou, nebo záměrem?

Ukrajina, jinak nazývaná obilnicí Evropy, měla na počátku 30. let tu smůlu, že se stala Stalinovým neoblíbeným regionem. Země, která byla v té době součástí Sovětského svazu, měla mezi svými obyvateli nemálo cizinců (Poláků a Němců), a zároveň se část Ukrajinců hlásila k judaismu.

To, spolu s nacionalistickými tendencemi (Ukrajinec se necítil být Rusem), ovlivňovalo a posilovalo Stalinovy antipatie k této části SSSR. Ukrajina zároveň byla silně rolnickou oblastí, kde tamní černozemě zajišťovaly slušnou úrodu obilí, takže místní malorolníci neměli problém se uživit poctivou prací.

Když Lenin v roce 1921 rozhodl o „sovětizaci“ zemědělství, což znamenalo zestátnění polí a jejich zcelování do kolchozních lánů, podařilo se mu rozbourávat vztah k půdě, která najednou nebyla nikoho konkrétního, ale všech nekonkrétních. Jakékoliv vzepření se, či dokonce jen slabé nadšení pro myšlenky kolchozů, bylo vnímáno jako myšlení vlastizrádců, což v praxi znamenalo riziko odsunu do gulagu, zabrání veškerého majetku a častokrát i rozsudek smrti.

Zákon pěti klásků

Nová sovětská vláda, jejíž rozhodnutí musela jít ruku v ruce se Stalinovými myšlenkami, nejen že v rámci odvodů zabavila rolníkům úrodu, ale později dokonce i zásoby určené k setbě. A pokud nezasejí, další rok se neurodí, což se stalo. Jenže mezitím vešla v platnost další nařízení požadující vyšší dodávky. Takže velmi zjednodušeně řečeno, rolníci neměli obilí pro pečení vlastního chleba, neměli žádnou úrodu, ale zároveň měli odevzdat vyšší dávky, které byly vymáhány velmi brutálními metodami.

Ačkoliv Stalin věděl o sílícím hladomoru, nejen že zakázal přijímat zahraniční pomoc, ale zároveň prohlásil, že hladomor je jen nátlakovou metodou ukrajinských sil toužících po narušení sovětského systému. Kdo hladoví, je vlastně nepřítelem lidu, nepřítelem Sovětského svazu a de facto osobním nepřítelem Stalinovým, a tak na něj mělo být nahlížen. Na venkově se mezitím začínaly množit hromadné hroby.

Ruský zákon „pěti klásků“ zakazoval jakýkoliv obchod v rolnických oblastech, pozastavilo se zásobení vesnic potravinami, pronásledovalo se a trestalo pobytem v gulagu, 10 roky vězení nebo smrtí zastřelením jakékoliv použití obilí i pro zaplacení práce v oblastech, které nesplnily plány odvodu obilí. Přesně těch odvodů, které se z důvodů zabavené setby splnit nedaly. Aby ukrajinští rolníci nemohli cestovat za žebrotou, byly omezeny jejich pasy, respektive pomocí dokumentů a systému povolení se znemožnil pohyb obyvatel.

Stalin, který místo pomoci Ukrajině dál „přitahoval šrouby“, vyžadoval čím dál větší dodávky a zároveň činil osobně odpovědnými komunistické funkcionáře. Ti ve snaze zachránit si vlastní renomé a kůži, přistoupili na báťuškovu rétoriku a tom, že hladomor je způsob odporu a zvýšili tlak na obyvatele, kteří v té době už vymírali po statisících.

Kanibalismus na Ukrajině: nelidská dramata lidí

Kanibalismus je v naší kultuře považován za jeden z nejodpornějších zločinů omluvitelných jen tehdy, je-li praktikován v situacích kde se řeší hranice přežití. Přesně takové podmínky nastolil Stalin na počátku 30. let minulého století na Ukrajině. Zachovaly se naprosto neuvěřitelné příběhy.

Muž, který si vykopal hrob, aby si do něj lehl a zesláblý zesnul, neboť nechtěl být pohřben v anonymním hromadném hrobu. Děti v improvizovaném sirotčinci olupovaly strupy nejmladšímu, zatímco on si sál krev prýštící z ran. Rodiče jedli své děti nebo jejich maso prodávali či vyměňovali za jiné potraviny. Stalin tvrdil, že „na Ukrajině nemáme ani kardinály, ani kanibaly“. Jeho slova, reagující na kritiku z církevních kruhů, byla pravdivá jen z poloviny.

Komunistické oficiální informace hladomor buď zcela popíraly, nebo bagatelizovaly, zatímco komunističtí funkcionáři disponující trochu jídla navíc platili nešťastným prostituujícím se ženám moukou. Když posléze sovětští demografové ukázali silný demografický pokles obyvatelů země dokládající zcela nepřirozenou úmrtnost a chybějící děti, které se nenarodily mrtvým rodičům, reagoval Stalin způsobem, který byl jasným vzkazem. Nechal demografy popravit.

Zombie lezou z hrobů

Pohřební komanda byla placena podle počtu těl, takže na máry nakládaly jak mrtvé, tak zesláblé a umírající. Cestou ke hrobům jim vysvětlovali, že stejně by záhy umřeli hladem, takže vlastně nevidí rozdíl. Přitom se často kopaly jen mělké jámy, protože i hrobníci byli na pokraji sil. Často se pak stávalo, že končetiny pohřbených trčely z rovu. Díky tomu se některých zaživa pohřbeným povedlo z hrobu dostat.

Přestože bylo odsouzeno několik tisíc lidí za kanibalismus, byly tyto praktiky sice lidsky i právně odsuzovány na straně jedné, ale zároveň praktikovány na straně druhé. Existují fotografie dokládající prodej kusů lidských těl. Timothy Snyder ve své knize Krvavé země popisuje situace, kdy sestřička sděluje bratříčkovi, že si maminka přeje, aby až umře, snědli její tělo a zároveň přiznává, že mezi prvními umírali ti nejslušnější. Ti, kteří nekradli, nerabovali, podělili se, dokud měli s čím, kteří se neodhodlali k pojídání lidského masa.

Skupiny mající kontrolovat, zdali rolníci nezatajili nějaké potraviny, mohli jít podle kouřů z komínu. Vzhledem k tomu, že byly zabaveny v podstatě všechny potraviny, kouř znamenal tepelné zpracování zatajených surovin nebo… kanibalismus. Není bez zajímavosti, že další, ne už tak strašný hladomor, vyvolal Stalin na Ukrajině hned po druhé světové válce, když tamní obilí nechal vyvézt do zahraničí.

Část skončila v Československu jako pomoc, aby se zabránilo v rozhodování českým orgánům v přístupu k Marshallovu plánu. Proč máme využívat kapitalistické pomoci, když nám Stalin pomáhá. A na Ukrajině zatím umírali jeho lidé. Do vylidněných vesnic se následně stěhovali etničtí Rusové, což zcela záměrně změnilo etnické složené ukrajinských obyvatel.

Stalinova genocida

Některé země jako Polsko, Lotyšsko, Kolumbie či Vatikán uznalo Stalinovo jednání jako akt genocidy, Česko se k situaci postavilo jen v rámci Usnesení poslanecké sněmovny ze 30. 11. 2007 přijatého při příležitosti 75. výročí hladomoru. Doslova se v něm píše:

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vědoma si demokratických principů, na kterých je založena Česká republika a nezapomínajíc na období dvou totalit, jimiž prošel český národ, u příležitosti 75. výročí hladomoru na Ukrajině v letech 1932–1933 – s hlubokým zármutkem uctívá památku obětí hladomoru na Ukrajině, který byl v letech 1932–1933 zrůdným totalitním režimem záměrně vyvolán, aby zlomil odpor ukrajinského lidu k násilné kolektivizaci a zdeptal jeho národní sebevědomí; – vyjadřuje jménem českého národa hlubokou soustrast příbuzným a blízkým milionům lidí, již se stali oběťmi hladomoru, který úmyslně a cíleně vyvolal zločinný stalinský režim; – vyjadřuje svoji odhodlanost přispívat k prosazování mezinárodních principů, které by zabránily tomu, aby se v budoucnu mohla podobná tragédie kdekoli na světě opakovat.

Nikdo s komunistů nehlasoval pro přijetí usnesení, přesto přijato bylo. Dnes není možné s jistotou určit množství mrtvých, neboť oficiální odhady se pohybují od 3,7–10 milionů. V nejhorších dobách byly státní orgány schopny maximálně zajistit alespoň částečné pohřbívání, lidé, často celé rodiny zesnulé doma, se do žádných statistik nedostaly. Stejně tak jako oběti kanibalů, lidé, kteří zemřeli a nebyli nikdy nalezení, lidé zavražděni hladovými a rabujícími hordami.

Text: Topi Pigula