Film vs. realita: Opičí mozečky z Chrámu zkázy v Indii pobouřily, skutečnou historii si tvůrci hodně ohnuli

Druhý film o fešném profesorovi archeologie se slabostí pro dobrodružství, krásné ženy a cenné historické artefakty šel do kin v roce 1984. Jeho tvůrci George Lucas a Steven Spielberg přiznávají, že ho považují za nejslabší článek celé série, potřebovali ale prý natočit něco temnějšího – Lucas procházel rozvodem, Spielberg se také rozcházel se svou tehdejší družkou… a film podle toho vypadá.

Že si Indy tentokrát nebude brát servítky, je přitom poznat už v prvním dějství. Proslulý archeolog se totiž v čínském baru (omámený jedem) nezdráhá v zápalu rvačky probodnout soka grilovací jehlou s pečenými kuřaty ani udeřit pěstí nevinnou servírku.

To, že měli Spielberg s Lucasem v době, kdy pracovali na scénáři, potíže s něžným pohlavím, ale nejvíc odnesla Kate Capshaw, představitelka hlavní ženské hrdinky Willie Scottové. Herečka krátce po natáčení prohlásila, že její postava není nic víc než „hloupá blondýna, která neustále ječí“, což ve filmu mimochodem předvede 71krát. Spielbergovi to ale očividně nevadilo – padli si totiž s Capshaw do oka, o šest let později se vzali a jsou spolu dodnes.

Kameny Šankary a opičí mozečky

Pojďme ale k hlavnímu chodu, tedy k porovnání mnoha detailů z Indyho nečekaně drsné indické výpravy s realitou. Hlavním artefaktem, za kterým se doktor Jones tentokrát honí, je posvátný kámen ukradený uctívači Kálí z chudé vesnice. Jak se ukáže, jde o jeden z pěti posvátných kamenů Šankary, jež člověku, který je shromáždí, dají nadpřirozenou moc.

Ve skutečnosti takové kameny samozřejmě neexistují, tvůrci filmu ale jejich vzhled založili na známých Šiva Lingam – meditačních kamenech a symbolech energie hinduistického boha Šivy. Pojmenovali je přitom podle filozofa Ádi Šankary, který žil okolo sedmého století před naším letopočtem a podle legendy se s bohem Šivou setkal.

Dalším prvkem filmu, který uváznul v paměti snad každému, kdo ho viděl, je večeře v paláci Pankot složená ze samých nechutností a korunovaná dezertem z opičích mozečků. Tato na první pohled zábavná filmařská „chuťovka“ ale dodnes mezi Indy budí pohoršení a byla jedním z důvodů, proč indická vláda odmítla Spielbergovi dát povolení k natáčení. Večeře totiž není jen plná pokleslých stereotypů, ale navíc se ani nezakládá na pravdě.

Nechutné pochoutky? V Asii běžné, ale rozhodně ne v Indii

Asiaté si samozřejmě libují v různých pochutinách, na které Evropané i Američané shodně hledí při nejlepším s nedůvěrou. Ale ne v celé Asii se běžně konzumují takovéto věci. Zmíněné a asi nejzapamatovatelnější opičí mozečky jsou ve skutečnosti hlavně čínskou pochoutkou. Indové (možná až na domorodce kdesi v pralese) opice rozhodně nekonzumují, a to mimo jiné z kulturních důvodů: hinduistický opičí bůh Hanuman je vnímán jako symbol síly a oddanosti.

Totéž platí o hadech, jež při nechutné palácové hostině také můžete vidět na talířích v hojném počtu. Pokud už někde na území Indie konzumují hadí maso, rozhodně ho nejedí syrové, ale používají ho jako ingredienci k vaření – a to ještě spíš z nouze.

Jedině hmyz Indové skutečně jedí, a to ještě spíš larvy než brouky. Opět však platí, že je rozhodně nepojídají syrové.

Nejčastěji konzumované maso je v Indii už po staletí maso kuřecí a daleko víc než nechutnosti, které se ve filmu prezentují jako výběr indických delikates, tamní kuchyni reprezentuje skvělé a voňavé koření. Proto Spielbergovo pojetí hostiny (společně s několika dalšími podobnými stereotypy) způsobilo u indické vlády takové rozhořčení. Její požadavky, aby byl scénář přepracován, ale tvůrci razantně odmítli a radši celé natáčení přesunuli na Srí Lanku. Palác Pankot, což je zcela reálné místo (jen s méně děsivou minulostí), tak ve filmu musela nahradit ve studiu postavená napodobenina.

A jak mimochodem asi správně tušíte – film se v Indii nesměl promítat.

Tajemný kult krvelačné bohyně se ve skutečnosti bál krve

Kameny Šankara jsou tedy vymyšlené a filmový palác se musel okopírovat, uctívači Kálí nicméně vycházejí ze skutečné a pořádně temné indické historie. Tajemná vraždící sekta vyznavačů „hněvivé a ničící“ bohyně Kálí vznikla v první polovině 13. století. Věřila, že pouze lidské oběti dokážou strašlivou bohyni udržet mimo náš svět, a díky výborné organizaci a bohatství z loupeží se ji podařilo držet v naprostém utajení víc než půl milénia. Počty jejích členů stále rostly… a s nimi i zvěrstva, která byla páchána. V devatenáctém století už takzvaní Thugové vraždili okolo 40 000 lidí ročně.

Když se Indiana Jones, Willie a Prcek stanou svědky jejich děsivého vraždicího rituálu, Indy poznamená, že uctívače Kálí nikdo sto let neviděl. To není tak úplně pravda. Příběh se odehrává v roce 1935 a teprve o století dříve se Britská armáda rozhodla tento krvelačný kult vystopovat a rozprášit. Trvalo jí to ale docela dlouho, přesněji do roku 1890. Od té doby ovšem o uctívačích ničící Kálí nikdo neslyšel. Až na doktora Jonese, samozřejmě...

Není divu, že tato temná kapitola indické historie tvůrce filmu zaujala. Pár věcí si ale přece jen upravili. Uctívači Kálí rozhodně nervali svým obětem srdce z těl, jak se to stane ve filmu. Naopak se krve děsili – věřili totiž, že by se rituální vražda, při níž by byla prolita krev, obrátila proti nim. Své oběti výhradně škrtili, většinou žlutým šátkem zvaným Rumaal.

Zase Star Wars?

Ano, tvůrci filmu si i tentokrát zašpásovali s Lucasovými Hvězdnými válkami. Čínský bar, v němž se odehrávají úvodní scény, se jmenuje Club Obi Wan podle slavného rytíře Jedi. A mimochodem… nezdálo se vám někdy, že když se v Chrámu zkázy otevírá brána do plamenů bohyně Kálí, zní to trošku jako světelný meč... ?

Spielberg a Lucas se zkrátka na druhém společném filmu o dobrodružném archeologovi opět vyřádili. A přestože zůstává nejméně úspěšným snímkem celé série (dodnes je trnem v oku mnoha Indům a na rozdíl od ostatních filmů s Indiana Jonesem kvůli už nemoderním stereotypům zastarává), jeho extrémně temný příběh má pořád své neopakovatelné kouzlo.

Zdroj: Screen Rant / CBR / Project Archaelogy