Film vs. realita: Království křišťálové lebky těží ze slavného sci-fi fenoménu, atomový výbuch byste v ledničce možná přežili

Čtvrtý a zatím poslední z filmů o Indianu Jonesovi je na první pohled vystavěný podobně jako celá předchozí trilogie, která byla v době uvedení Království křišťálové lebky v roce 2008 již nesmrtelnou klasikou. Najdeme zde ovšem několik podstatných rozdílů. Těžko přehlédnutelným je hned na začátku filmu fakt, že místo nacistů tentokrát již prošedivělý Indiana Jones stojí proti Sovětům. Příběh se totiž odehrává v roce 1957, tedy v době rodící se studené války a 19 let po posledním Jonesově dobrodružství. Mimochodem, 19 let rovněž tvůrcům Stevenu Spielbergovi a Georgei Lucasovi trvalo, než nový film natočili.

Výměna nacistů za komunisty funguje dobře díky četným pověstem o Hitlerově a Stalinově společné zálibě v okultních vědách. U Stalina mají o něco málo pravdivější základ, jelikož prokazatelně projevoval zájem o lidi, kteří tvrdili, že mají nějaké neobvyklé psychické schopnosti. Irinu Spalko, údajnou Stalinovu chráněnku s nadpřirozenými duševními schopnostmi, jíž ve filmu ztvárnila herečka Cate Blanchett, si ale Spielberg s Lucasem vymysleli. Je ovšem možné, že se nechali inspirovat skutečnou ženskou postavou sovětské historie, Ninou Kulaginovou.

Tato leningradská rodačka se přidala k Rudé armádě už ve čtrnácti letech a proslavila se svými údajnými psychokinetickými schopnostmi. Rozhodně se ale nedá říct, že by si byla se Stalinem nějak blízká. Takové přátelství by ji nepochybně zaručilo ochranu před ruským vládním tiskem, s nímž se dvakrát soudila, protože ji obvinil z podvádění. Oba soudy však překvapivě vyhrála.

Přežít atomový výbuch v ledničce kupodivu lze

Atmosféru padesátých let ve filmu zdaleka nepřipomíná jen Irina Spalko a její rusky hovořící nohsledi. Spielberg se v prvním dějství vyloženě snažil ukázat to nejzajímavější, co toto historické období nabízelo. Indy se při útěku před Sověty dokonce ocitne v jednom z Nevadských atomových měst neboli Nuketownů, které v té době skutečně (včetně figurín) sloužily k testování jaderných zbraní.

A-Bomb sunrise! #Photos show atomic bomb tests in the Nevada desert seen from #LA in the 50s https://t.co/PITPtu7siJ pic.twitter.com/klkUFCgwMI

— Cold War History (@coldwarhist) September 10, 2016

Jones před mohutnou explozí unikne tak, že se schová do olověné ledničky, což vzbudilo mezi diváky mnoho posměšků. Spielberg tuto příhodu nicméně obhajuje tím, že vše konzultoval s vědci. Podle něj byla Indyho šance na přežití 50 na 50. Vědecká obec o tom ale ve skutečnosti silně pochybuje.

Všeobecný konsensus je, že lednička opravdu může za určitých okolností o něco zvýšit vaše šance na přežití jaderného výbuchu. Minimálně díky ní uniknete první vlně žáru. A když budete mít štěstí a dvířka pak ještě půjdou otevřít, mohli byste vyváznout bez horších popálenin. Pokud byste se ovšem vyskytli blíž než zhruba dva kilometry od místa výbuchu menší bomby (vzdálenost je pochopitelně přímo úměrná síle jaderné nálože), lednička vás nespasí, i kdyby byla skutečně z olova. Žár by ji roztavil, tlaková vlna zničila a proniklo by jí nakonec i škodlivé záření.

Křišťálové lebky pojí fenomén UFO

Kromě atomovek je období počátků studené války charakteristické také takzvaným vesmírným závodem mezi USA a SSSR. Zraky všech obyvatel civilizovaného světa se stále častěji obracely směrem k obloze. Známou fámu o ztroskotaných mimozemšťanech, která se v roce 1947 rozšířila poté, co se v Roswellu v Novém Mexiku zřítil speciální balon Projektu Mogul na sledování jaderných pokusů, využili i Spielberg s Lucasem. Království křišťálové lebky popisuje roswellský incident jako první příležitost, kdy se Indiana Jones setkal s tajemným sarkofágem, který po něm v úvodu filmu Sověti chtějí pomoct najít. Titulní objekt filmu, samotná křišťálová lebka, tedy není ani tak historický artefakt, jako spíš předmět patřící do žánru science fiction.

Křišťálové lebky přesto doopravdy existují. Do dnešního dne známe celkem dvanáct „zaručeně pravých“. Jen čtyři mají ovšem stejnou velikosti velikost jako lidská lebka. Ostatní jsou o něco menší. Tu nejznámější tvůrci filmu dokonce nechali hlavní postavy zmínit.

Mitchell-Hedgesova křišťálová lebka patří k těm největším a nejlépe provedeným. Její stáří přesto odborná veřejnost zpochybňuje, a protože ji její majitelé odmítají nechat podrobit důkladnému výzkumu, nedá se autenticita tohoto fascinujícího předmětu zatím nijak potvrdit.

Upřímně řečeno, archeologové dodnes nenašli jediný důkaz, že by kteroukoli z lebek skutečně vyrobili Mayové, Aztékové nebo Toltékové, ani že byly vyrobeny v předkolumbovské době. Vědci z Britského muzea v Londýně a Smithsonova institutu ve Washingtonu D. C. v roce 2008 lebky, které nejsou součástí soukromých sbírek, zkoumali pod elektronovým mikroskopem a paradoxně na nich našli stopy, které mohly udělat jen velmi moderní nástroje. Ani jedna z lebek, kterou zkoumali, podle všeho nemůže být starší než 200 let.

Jedna věc ohledně filmové křišťálové lebky však pravdivá je. Inkové i Mayové její tvar skutečně považovali za žádoucí a své lebky si takto záměrně deformovali. Nikoli však, aby uctili svá božstva. Protaženou lebku měli čistě za znak inteligence a lepšího společenského statusu.

Ztracené město Akator se inspirovalo El Doradem

Zatímco u křišťálových lebek se tvůrci vezli na populárních mystických teoriích, v případě ztraceného města Akator to bylo ještě jinak. Žádné takové místo neexistuje a ani o něm nehovoří žádné legendy. Dá se předpokládat, že se tvůrci inspirovali starými známými příběhy o El Doradu, kde bylo podle pověstí tolik zlata, že si místní náčelníci během rituálů pokrývali těla zlatým prachem. Tyto zkazky dráždily conquistadory jako červený hadr býka. I ve filmu zmíněný Francisco de Orellana, v jehož hrobě Indy křišťálovou lebku objevil, jím byl posedlý. Kde ale Spielberg s Lucasem vzali název Akator?

Tvůrce mohly inspirovat zkazky o téměř stejně pojmenovaném podzemním městě Akakor. To ve své knize z roku 1976 popsal německý novinář Karl Brugger na základě rozhovorů s mužem, kterému věřil, že je příslušníkem dosud neznámého amazonského kmene. Po Bruggerově smrti ale vyšlo najevo, že si muž všechno vymyslel, a dokonce ani není původem z Peru. Kniha už v té době nicméně inspirovala mnohé další pověsti i tvůrce.

Záplava drobných historických nepřesností

Na filmu je zkrátka poznat, že se tvůrci tentokrát zaměřili spíše na efekty než na historickou a faktickou přesnost. Zatímco v Poslední křížové výpravě vychytali neuvěřitelné historické detaily, v Království křišťálové lebky mají na vrubu hned několik nepřesností. Že neexistují obří lidožraví mravenci (ačkoli ti afričtí z rodu Dorylus k nim rozhodně nemají daleko), to by jim leckterý zoolog jistě rád odpustil. Obzvlášť když se film velmi výrazně nese na stylizaci sci-fi z brakových 50. let. Netrefit správně hvězdy na americké vlajce je ale mnohem větší prohřešek.

Přesně tak, americké historiky dost pohoršilo, když si Spielberg a Lucas neohlídali správný počet hvězd na vlajce Spojených států. Aljaška a Havaj se totiž členskými státy staly až v roce 1959 a hvězd tudíž nemělo být 50, ale pouze 48. Shia LeBeouf, který hraje Rafana, zase do filmu vjede na motorce s přední kotoučovou brzdou a moderními ovladači z roku 2000. Sověti tu mají raketomet, který vznikl až v roce 1961. A pracovníci FBI Indyho dekontaminují v maskách, které se také začaly používat až v 60. letech.

Na jemných detailech se tentokrát zkrátka moc nebazírovalo. Je však otázkou, komu to ve výsledku vadí, když se film stejně naplno vrhá do žánru sci-fi. Většina diváků navíc musela být už v prvních pěti minutách okouzlena nostalgií, když si Indy po téměř 20 letech opět nasadil svůj ikonický klobouk. A přestože se film i tak dočkal vcelku rozpolceného přijetí, minimálně pro nadšence do tajemných vesmírných artefaktů, atomových hrozeb a zákulisí studené války šlo o nesmírně zajímavou podívanou.

DALŠÍ DÍLY: DOBYVATELÉ ZTRACENÉ ARCHY, CHRÁM ZKÁZY, POSLEDNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA