Deset egyptských ran a dnešek: Mor a vředy

Bible sice popisuje dvě egyptské rány seslané za zemi faraonovu jako samostatné události, ale dost možná šlo jen o jednu dlouhodobější záležitost.

Faraonova blecha

„Jestli někde existuje ohnisko moru, tak tady,“ říká v nepříliš velké nadsázce český baťůžkář v chrámu krys v indickém Deshnoku. Naráží tím na obrovskou kumulaci krys a potkanů na jednom místě, a ti jsou, jak známo parazitováni blechami, které na člověka přenášejí původce moru – gramnegativní bakterii Yersinia pestis. Zdržme se u pojmenování tohoto s člověkem žijícího blešího přenašeče, blechou morovou. Odborně se totiž jmenuje Xenopsylla cheopis. Cheopsovo jméno, což je jen řecká varianta jména Chufu, se tady totiž nevyskytuje náhodou. Cheopsovu pyramidu zná snad každý, ale blechu po něm pojmenovanou téměř nikdo. A přitom pyramida byla hrobka jednoho člověka, zatímco blecha přivedla do hrobu stovky tisíc lidí.

Mor, krysy a záplavy… a mor

Hlavní obilnicí Egypta byl pravidelně zaplavovaný pás podél Nilu. Zatímco potkanům se lépe daří ve vlhku, krysy naopak milují sucha. Například sýpky a půdy jsou pro ně ideálním prostorem. Zjednodušeně řečeno se dá říci, že si potkani a krysy rozdělili prostor. Potkani se usídlili kolem zavlažovacích kanálů a ve sklepích a krysy šly za lidmi výš, do sucha. Z výše napsaného je jasné, že díky způsobu obhospodařování i ekologickým nárokům jednotlivých druhů hlodavců bylo setkání s nimi, a tedy i blechami nevyhnutelné.

Jedna z křesťanských sekt, Jehovisté, ve svých materiálech píší: „Mojžíš s Áronem vzali trochu popela a hodili ho do vzduchu. To způsobilo, že se lidem a zvířatům na těle objevily ošklivé boláky.“ V dobách před objevem bakterií (bakterie poprvé pozoroval roku 1676 nizozemský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek, a to mikroskopem vlastní výroby. Jméno bacterium zavedl až Christian Gottfried Ehrenberg v roce 1838) se leckteré onemocnění připisovalo špatnému vzduchu.

Typickým případem je malárie – název pochází z italského mala aria, tedy špatný vzduch. A „špatný“ ve smyslu infekčním agens nakažený vzduch stojí i za plicní formou moru. Bubonická forma s sebou nese zduření mízních uzlin, záněty lymfatické soustavy a zhnědnutí blešího kousance. Zanícené lymfatické uzliny získávají charakteristickou černou barvu, která dává jméno nemoci: černý (dýmějový) mor. Během několika hodin se parazit rozšíří do sleziny, jater a plic, což vyústí v pneumonii. V cirkulaci bakterie způsobuje difuzní intravaskulární koagulaci, která je příčinou trombózy a purpurických lézí všude po těle. To vše mohly být ony „ošklivé boláky“. Forma plicní se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčena má velice vysokou úmrtnost (až přes 90 %).

Historická paměť a mýty

V evropské historické paměti stojí středověké morové rány, které kromě samotných smrtí na nemoc s sebou nesly i upalování „čarodějnic“, které prý za onemocnění mohly. Pokud se ve starověkém Egyptě rozmohl moc v širším měřítku, bylo by s podivem, kdyby se morová rána nedostala do mýtů. Podle vykopávek ve městě Pi-Rameses v nilské deltě, které bylo hlavní egyptskou metropolí za doby vlády faraona Ramsese druhého, došlo k jeho opuštění před zhruba 3000 lety. Podle vědců za tím stálo klima a rozšíření smrtící nemoci.

Časově (vezměme v úvahu, že co se týče časových údajů, není Bible zcela věrohodným zdrojem,) by to mohlo zapadat do období, v němž se odehrávají příběhy Starého zákona. Takže pokud skutečně proběhla nějaká choroba s ošklivými boláky mající za následek smrt části populace a odejití přeživšího zbytku, máme tady nádherný základ příběhu egyptské rány. A navíc ve skutečnosti se nemuselo jednat přímo o mor, tedy nemoc způsobenou „faraonovou blechou“. Označení „mor“ se v minulosti širším slova smyslu používal na v podstatě jakékoliv vážné infekční onemocnění s výrazným dopadem na společnost, což dokládají jak středověké, tak raně novověké literární záznamy. V pojednáních je toto pojetí běžné.

Na první pohled to vypadá, že morové rány z Egypta ani odjinud dnes už nehrozí. Ale není to pravda. Stále existují jak krysy mor přenášející, tak bakterie mor způsobující. Vědci předpokládají, že ohniska moru jsou zejména ve Střední Asii, jižní Africe, Indii (viz vzpomínka v úvodu článku) a jedno z ohnisek je na mapě světového rozšíření moru z roku 1998… i v Egyptě.

Text: Topi Pigula