Zvládají výbuchy, požáry a další extrémní situace. Kdo jsou báňští záchranáři?

Píše se rok 1897 a do dějin hornictví zasahuje nařízení Císařsko-královského báňského hejtmanství o zřizování prvních záchranných stanic. Důvodem se stala dvě důlní neštěstí. Zprávy o 319 mrtvých v Příbrami-Březových Horách a 235 mrtvých v Karviné se rozlétly po celém světě a stály na počátku nejen báňské záchranné služby, ale i lepších bezpečnostních předpisů a sebezáchranných přístrojů. To všechno dalo horníkům větší šanci na přežití během jejich práce stovky metrů pod zemí. Pocit úplného bezpečí byl však nedosažitelný.

Počty báňských záchranářů rostly spolu s počty horníků především v období socialismu, kdy se do dolu chodilo hlavně za výdělkem – ať už se jednalo o havíře či záchranáře. Jedno bez druhého by totiž nebylo. „Hornictví je se záchranářstvím absolutně provázáno. Každý záchranář byl horník,“ říká ředitel Hlavní báňské záchranné stanice Ostrava Josef Kasper, který nastoupil do dolu ČSM začátkem 80. let. Pak se stal, po vzoru svého otce, báňským záchranářem. „Do práce jsem jezdil autobusem s kluky, mezi kterými bylo hodně záchranářů, a to byla elita. Vždycky jsem bral báňské jako takovou gardu, bylo to něco víc než ‚jen‘ obyčejný havíř. Motivací byl i plat, kdy jsem bral na hodinu 45 korun, což byla velká sláva,“ vzpomíná Kasper.

Záchranář se nevzdává

Zatímco někteří profesi báňského záchranáře takřka podědili, jiní se k ní dostali vlivem událostí. „V roce 1966 došlo na dole Zárubek k výbuchu, při kterém zahynulo 16 lidí (15 na místě, 1 následně v nemocnici, pozn. red.) a bylo potřeba je vyprostit. Jenže byl nedostatek záchranářů, proto jsme jako horníci pomáhali. Záchranáři byli s dýchacími přístroji v části, kde bylo nedýchatelno, předávali nám postupně těla a my jsme je dopravovali nahoru,“ vzpomíná sedmasedmdesátiletý horník a báňský záchranář Jiří Skoumal na událost, která mu změnila život. „Některých se pak ptali, jestli by se nechtěli přidat k záchranářům, no a já jsem se přihlásil. V roce 1970 jsem si udělal záchranářský kurz, pak jsem pracoval jako dobrovolný záchranář a od roku 1973 jsem začal pracovat na HBZS Ostrava.“

Záchranářský kurz slouží dodnes jako síto, kde si řada mužů sáhne na pomyslné dno. Zatímco v teoretické části musí prokázat dávku inteligence i selského rozumu, v praktické je čeká simulace zásahů, ke kterým báňští záchranáři vyjížděli tehdy i dnes. „Co pracuji na HBZS Ostrava, tak jsem profesně nezažil, že by to někdo chtěl vzdát. A když ano, pak si to řekne právě během kurzu. Máme tu perfektní trenažer, kde můžeme namodelovat nulovou viditelnost, teplotu 40 stupňů, absolutní vlhkost a jestliže při tom kluci omdlí – což se stává – pak si uvědomí, že na to nemají,“ popisuje Josef Kasper.

Záchranářským kurzem museli projít nejen profesionální záchranáři, ale i ti dobrovolní, kteří zůstávali v dolech jako horníci. Při mimořádných událostech jako byly úrazy, výbuchy nebo závaly pak mohli na místě pomoci jako první. To byl případ i Václava Smičky, který se s důlním prostředím seznámil už v roce 1962 jako učeň. „V denním studiu jsem pak absolvoval průmyslovku. Chtěl jsem si jednak zvýšit kvalifikaci, ale hlavně jsem chtěl vědět, proč dochází k nehodám a měl jsem snahu pomoci. To byl důvod, proč jsem si v roce 1968 udělal záchranářský kurz.“ O devět let později byl však z dolu kvůli úrazu při sportu vyřazen, pracoval na personálním odboru a v roce 1986 nastoupil na HBZS Ostrava, kde zaučoval a vychovával nové generace záchranářů.

Záchranářský kurz byl podmínkou pro každého, kdo se chtěl profesně věnovat báňskému záchranářství, nebyl však podmínkou jedinou. Byla také nutná znalost důlního prostředí a s tím spojených možných rizik. Jinak řečeno – každý báňský záchranář musel fárat minimálně dva roky, než mohl absolvovat kurz a složit slib, kterým se zavázal k čestnému jednání, mlčenlivosti a záchraně lidských životů. V současné době platí dvouletá zkušenost pod zemí jako podmínka pro přijetí jen u ostravské záchranky. Pracovníci, kteří mají odfáráno deset a více let, jsou však stále ceněni na každé stanici v Česku. Zkušenosti jsou totiž v tomto oboru nejen k nezaplacení, ale také zachraňují životy.

Když mužské vzory umírají

I zkušeného však může šachta překvapit. O tom ví své i Jiří Skoumal. V roce 1981 na dole 1. Máj v Karviné došlo k požáru, u kterého zasahovaly také dvě čety z HBZS Ostrava. Zatímco Skoumal byl součástí lékařského výjezdu, druhá četa spolu s jeho o 9 let starším kolegou Karlem Hodečkem sfárala do dolu. „Byl to můj vzor, byl to chlap v pravém slova smyslu a já se snažil chovat jako on,“ vzpomíná Skoumal. I přes hašení požáru a stavbu hrází došlo v dole ke dvěma výbuchům. Spolu s ředitelem dolu tehdy zahynulo i šest báňských záchranářů včetně Hodečka. „Bylo pro mě velkým zklamáním, že se to stalo zrovna takovému člověku. Ale pořád jsem si říkal, že jsme od toho, abychom pomáhali lidem,“ vypráví Jiří Skoumal.

Při dalším ze zásahů letěl 10 metrů vzduchem, když ho zasáhla tlaková vlna po výbuchu. „Je to jako když vystrčíte hlavu z rychle jedoucího auta. Záleží na tom, jestli se někde zachytíte,“ říká Skoumal. O dalšího kolegu pak přišel po výbuchu na dole 1. Máj. „Po výbuchu následuje tlaková vlna a po ní dojde k nasátí vzduchu. Jendu Davidů to tehdy nasálo přímo do požářiště. Hledali jsme ho 4 dny a neúspěšně. Jeho tatínek, který u nás pracoval jako směnný technik, nám po těch čtyřech dnech řekl, ať už toho necháme,“ vzpomíná Jiří Skoumal, kterého formovaly nejen zkušenosti, ale i jeho starší kolegové záchranáři. A nebyl rozhodně jediný, komu práce záchranáře nenávratně změnila život.

I chlapi mají vlhké oči

Když v roce 1985 došlo k mimořádné události na dole Doubrava, zahynulo 25 lidí, z toho 6 báňských záchranářů. Těla sedmnácti obětí se však i přes maximální úsilí nedařilo vyprostit. „Havíř by neměl zůstat v dole, i když je mrtvý. Měl by být pohřben nahoře,“ říká ředitel HBZS Ostrava Josef Kasper, jehož otec na dolu Doubrava tehdy pracoval. Když se začátkem roku 1986 báňští záchranáři z dolu Doubrava opětovně snažili najít zemřelé horníky a vyfárat s nimi nahoru, pomáhali jim i záchranáři z ostatních dolů – včetně tehdy osmadvacetiletého Josefa Kaspera z dolu ČSM. 20. února došlo během práce noční směny k zapálení metanu. „Přišel jsem na ranní a sfárali jsme dolů stejně jako už dva měsíce před tím. Dole jsme dostali příkaz, že se celá četa musí vrátit nahoru. Důvodem bylo, že můj otec pracoval v noční směně a byl mezi pohřešovanými.“

Právě z těchto důvodů na šachtě vždy platilo, že rodinní příslušníci nesmí být v jedné směně. A také platilo, že co řekne velitel základny, to se udělá. Josef Kasper proto vyfáral s četou zpátky na povrch. „Přišlo mi to celé neskutečné. Byl jsem bezradný. Seděl jsem v koupelu (sprchy pro horníky, pozn. red.), kde po několika hodinách třískly dveře. Byl to táta, který mi položil ruku kolem ramen a řekl – víš co, jdeme domů. A cestou dodal – neříkej to doma, naše manželky by se bály,“ vzpomíná Kasper. Jeho matka se o celé události dozvěděla až v roce 2014 díky rozhovoru v rozhlase. V té době byl její manžel a otec Josefa Kaspera už 4 roky po smrti. „Tehdy jsme všichni brečeli. I chlapi mají vlhké oči, když na to přijde. Tahle událost byla v mých počátcích nejsilnějším zážitkem. V takovou chvíli si totiž uvědomíte, že stačilo málo a bylo by všechno úplně jinak. Ale tak je to v životě často,“ říká Kasper.

Vzpomínek na chvíle, kdy se proti dámě s kosou postavila svatá Barbora, má však mnohem víc. A některé přiměly ke strachu i zkušené záchranáře. „Byli jsme v akci s dýchacími přístroji, když někomu z nás začal troubit signál, že mu dochází kyslík. Všichni mysleli, že jsem to já, ale byl to kolega elektrikář. Začal nám umírat přímo před očima. Dva jsme na něm klečeli, aby si neserval masku z obličeje a pak jsme ho táhli po zemi, protože osmdesátikilového chlapa s šestnáctikilovým aparátem prostě nezvednete,“ vypráví Josef Kasper, podle kterého se někdy bojí každý. „Kdo se nebojí, je nebezpečný. Nejde o strach jako takový, ale o respekt,“ dodává ředitel HBZS Ostrava.

Ve výškách i v podzemí

Hlavní báňské záchranné stanice však najdete i na jiných místech republiky – v Hodoníně, Praze nebo v Mostě. Každá se však specializuje na jinou činnost. Zatímco v Mostě převládá povrchová těžba, pražští záchranáři se zaměřují na podzemní stavitelství a hodonínští řeší havarijní situace, které můžou nastat při průzkumu, vrtaní, anebo samotné těžbě ropy a zemního plynu. „Stejně jako práce v podzemí, tak i na povrchu, zejména při vrtání hlubokého vrtu (4-5 km), je nesmírně náročná a nebezpečná. I když například znáte geologické poměry v této hloubce, vždycky vás může něco nepříjemného překvapit. Do vrtu hlubokého několik kilometrů nevidíte. Proto musíte mít i odborné znalosti a znát určité zákonitosti,“ vysvětluje Marek Jakubčík, který vede HBZS Hodonín spadající pod společnost Moravské naftové doly.

„Báňský záchranář v MND dělá práce, které ostatní lidé dělat nechtějí, protože tomu nerozumí, nemají na to vybavení anebo se toho bojí,“ říká Jakubčík. To ostatně platí i u ostatních záchranek, které taktéž spadají pod soukromé firmy. Výjimku tvoří ostravská stanice, kterou společnost OKD prodala státnímu podniku DIAMO. Báňské záchranáře, mezi nimiž jsou nejen horníci, ale i lezci a potápěči, si totiž najímají firmy po celém Česku na komerční zakázky, které vyžadují nejen znalosti a zkušenosti, ale i schopnost pohybovat se v nedýchatelném nebo výbušném prostředí. „Jezdíme například čistit pájecí pece, které mají v nejvyšším místě 35 centimetrů a kde panuje teplota okolo 50 stupňů,“ popisuje zástupce ředitele HBZS Most Radim Slabák.

Krom komerčních zakázek plní báňští záchranáři závazky ke svým zřizovatelům a jsou také součástí integrovaného záchranného systému. Při zásazích spolupracují i s hasiči – ať už jde o závaly nebo požáry. Jsou ale místa, kam ani hasiči nemohou. „Když vás spustí na laně do jámy, kde sami nevíte, co tam je, když je potřeba provést průzkum ve starém nebo opuštěném důlním díle, když je potřeba odebrat vzorky v nedýchatelném prostředí pod zemí – to jsou věci, které mohou dělat jen báňští záchranáři,“ říká Slabák. „Mění se technika, ne taktika. Postupy, které si vymysleli naši tatíci, platí do dnes, i když používáme modernější prostředky,“ dodává Josef Kasper.