Alternativní historie: Mohli Američané prohrát válku o svou nezávislost?

Jenom málokterý stát na světě má tak dokonalé geografické postavení jako USA. Z každé strany jej chrání jeden oceán, na severu je relativně slabá a pustá Kanada, ani na jihu není mnoho konkurence či vůbec místa k jejímu růstu. Právě díky tomu se USA mohly stát dominantní hybnou silou světové politiky i světového obchodu – jejich ideální obranná zbraň, námořnictvo, je zároveň dokonalé k projektování síly napříč světem a k ochraně hlavních obchodních cesta na moři. Leccos z toho mohlo být ale jinak, kdyby se Britskému impériu podařilo uhasit americkou válku za nezávislost již v zárodku. Jaké k tomu měla možnosti?

Proti všem

Je to vlastně paradoxní, ale Británie čelila během americké revoluce nedostatku mužů. Filmy jako Patriot vykreslují britské síly v Severní Americe jako nezastavitelné, velmi početné armády, ovšem ve skutečnosti měli na vrcholu sil Britové v Severní Americe 48 tisíc vojáků a celosvětově kolem 121 tisíc vojáků. K tomu je třeba připočíst síly amerických loajalistů a královské námořnictvo. Proti nim stála populace třinácti kolonií v hodnotě 2,5 milionů lidí. Přesto se jejich profesionálnější armádě dařilo americké povstání dlouho úspěšně dusit. V opotřebovávací válce, během níž musel Londýn udržovat vyrovnané síly i ve zbytku, nakonec rozhodla zejména silnější vůle kolonistů bojovat, a spolu s tím i zvyšující se francouzská podpora povstalců.

To nejjednodušší, co mohl Londýn učinit pro své vítězství, bylo tedy poslat proti Washingtonově silám více vlastních vojáků. V takovém případě by ovšem museli Britové čelit oslabení v jiné části světa a riskovali by například úspěšné "povstání" v Indii či Karibiku. Udržení si třinácti kolonií bylo v roce 1776 považováno jako méně významné než udržení si jiných kolonizovaných území, těžko tedy Britům vyčítat krátkozrakost. Alternativně mohli Britové rovněž nějakým způsobem přetnout francouzskou pomoc, zesílit námořní síly a izolaci USA anebo jednoduše konfliktu předejít.

V první řadě to mohlo znamenat zastoupení kolonií v britském parlamentu či jiné podobné řešení – například neuvalení vysokých daní na Američany. Jenom na "zdanění bez zastoupení" však pozadí konfliktu nelze zjednodušit. Britská koruna se například zavázala zamezit další expanzi kolonií na západ, to se však přelo s přáním řady kolonistů, především zámožných majitelů plantáží, kteří expanzi vyžadovali. Pokud by na tento britský slib nedošlo, lidé jako Washington mohli být na straně loajalistů, zvláště pokud by kolonie dostaly politické zastoupení. Alternativně mohli Britové taktikou "rozděl a panuj" slíbit benefity a silnější práva většímu počtu Američanů, a tak řady revolučních sil nějakým způsobem omezit.

Je obtížné najít "Stalingrad" americké revoluce, kde opačný průběh jediné bitvy mohl změnit výsledek války. Přesto si Britové v pár bitvách mohli počínat lépe. Například hned úvodní bitva o Long Island, během níž Britové dobyli New York, mohla pro Washingtona dopadnout mnohem fatálněji, kdyby britské síly po svém průlomu amerických linií dále agresivně postupovaly kupředu. Mohlo se jim hned na počátku podařit uhasit velkou část revoluce v zárodku.

Na nic z toho však nedošlo a pětiletý konflikt definitivně skončil v roce 1782 poté, co britský parlament po sérii porážek hlasoval pro ukončení válečných akcí. Jak by ale opačný alternativní svět bez USA možná vypadal?

Pod britskou korunou

Americké vítězství z roku 1782 inspirovalo celou řadu dalších antikoloniálních hnutí a revolucí. Rovněž inspirovalo hnutí požadující širší svobodu v demokratickém rozhodování o budoucnosti státu. Ačkoliv bylo volební právo po vzniku USA samozřejmě stále limitované jenom pro majetné muže (ženy, indiáni, otroci, ale i nemajetní běloši měli prozatím smůlu), i to bylo na svou dobu poměrně pokrokové, a především odloučené od monarchistických ideálů o chodu státu. Je možné, že i bez Spojených států by podobná antikoloniální vzpoura nastala v jiné části světa, možná, že taková Indie nebo Čína by se naopak mimo vliv impérií dostaly dříve než ve skutečné historii, protože americký neúspěch by mohl naděje druhých zlomit, stejně jako naopak inspirovat k ještě tvrdšímu odporu. Na nevyhnutelné vyčerpání velkých říší (v nějaké velké válce na způsob první a druhé světové války) by nejspíše o století plus stále tak jako tak došlo, možná by však globální představa o ideálu svobody tohoto světa byla poměrně vzdálená našemu dnešnímu pojetí.

Dlouhodobě by udržení území třinácti kolonií pod britskou korunou znamenalo dvě další významné skutečnosti – v první řadě pravděpodobné rozkouskování území Severní Ameriky mezi více mocností, a v řadě druhé absenci amerického hegemona ve 20. století.

Rozparcelovaná Amerika

USA v období revoluce obývaly jenom výsek území Severní Ameriky na východním pobřeží – Francie si stále držela území kolem dnešního New Orleans a nárokovala si rozsáhlé území čítající prostřední část kontinentu, své k porcování Ameriky stále měli co říct i Španělé, kteří si vykolíkovali Floridu, Mexiko a východní pobřeží. Je pravděpodobné, že Španělsko ani Francie by nebyly s to si dlouhodobě udržet nárokovaná území, takže britská Amerika by se rozšířila mimo území třinácti kolonií a dále do vnitrozemí – bez vyšší autonomie a pocitu vlastní "nadřazenosti". Britská Amerika by možná získala Floridu a Mississipi (a byla propojená s Kanadou), ale další postup by vyvolal tvrdší odpor Francie. To znamená, že jakákoliv nevyhnutelná válka mezi koloniálními velmocemi (na přelomu 18. a 19. století například napoleonské války) by se promítla i do severoamerických bojišť. Představa potenciální Napoleonovy expedice, kterak (namísto cesty do Egypta) z Louisiany vyráží pomoct novým americkým rebelům v boji s britskou korunou, krásně ilustruje, jak by se obě hemisféry mohly podobně propojit. Rovněž připomíná, že vítězství Londýna nad Washingtonem by nemuselo trvat navěky...

Bez silné USA by nicméně Evropě chyběla americká pomoc ve světových válkách starého světa, stejně jako by v poválečné éře absentoval garant světového obchodu. Nelze ani vyloučit, že ohnisko vzniku nové světové války by patřilo Severní či Jižní Americe. Pokud by britská Amerika, rozšířená ve srovnání s USA po menší části kontinentu, vydržela až do částečné dekolonizace a získala podobné postavení, které má dnes Kanada či Austrálie, snad by mohla přesto začít budovat svou sílu v širším důsledku. Po staletích kolonizace kontinentu by však musela zbytek území Severní Ameriky buďto sjednotit vojensky, anebo v nějakém druhu politického svazku na způsob Evropské unie. Teprve v 21. století by tak možná tyto alternativní nové Spojené státy začaly realizovat to, co ve skutečné historii proběhlo již v 19. století.

Text: Ladislav Loukota