Alternativní historie: Mohli Aztékové porazit Cortéze?

Dobývání Nového světa si možná nejčastěji asociujeme s formováním budoucích Spojených států, faktem ale zůstává, že dávno před prvními britskými osadníky plenili Ameriku dobyvatelé ze Španělska.

David proti Goliášovi

Evropská kolonizace amerických kontinentů dodnes patří mezi ožehavé otázky. Ačkoliv se v tomto ohledu často skloňuje konflikt mezi Spojenými státy a indiánskou populací, máslo na hlavě mají i Španělé, Portugalci a Francouzi, nejenom Britové (a jejich potomci). Po morální stránce těžko soudit, zdali tomu tak bylo dobře. Ani předkolumbovské civilizace v čele s mayskou a aztéckou civilizací nebyly zrovna výspou etiky a osobních práv.

Nej(h)různější rituální lidské obětiny byly zejména ve Střední a Jižní Americe poměrně častý jev, a i kdybychom si chtěli představovat, jak by v nějaké alternativní realitě vypadaly předkolumbovské civilizace, kdyby se dostaly až na technickou úroveň 20. a 21. století, něco podobného je spíše úkol pro autory sci-fi a fantasy než pro historii. Nicméně v jednom okamžiku historie měli domorodí "Američané" rozhodně šanci minimálně odrazit či alespoň zpomalit evropskou kolonizaci.

Stalo se tak při výpravách conquistadora Hernána Cortéze, který zejména mezi lety 1519 až 1521 s velmi malým počtem svých mužů rozbil říši Aztéků. Co kdyby ale dějiny měly jiný záměr a Cortéz byl poražen? Mohlo se to stát? Měli by pak domorodci šanci na dohnání evropského vývoje a na to, aby se sami stali významným hráčem budoucí světové politiky? Právě nad takovými otázkami si dnes divoce zaspekulujeme.

Aztékové byli v přesile. Tak kde udělali chybu?

Lze totiž rozhodně říct, že Cortéz neměl, alespoň dle konvenční vojenské logiky, zrovna převahu. Na kontinentu se s ním vylodilo jenom něco málo před 500 mužů. Aztékové přitom byli schopni dát dohromady armádu mnohonásobně větší. Několikrát přitom conquistadoři doslova utekli ďáblovi z lopaty.

Pohled na Cortéze jako mistra taktiky, který měl výhodu ve střelném prachu, je ve skutečnosti přinejlepším polopravda, přinejhorším mýtus. Cortéz byl totiž především geniální machiavellista, který jen s malou znalostí místních zvyků a politikaření využil politických krizí decentralizovaných Aztéků k získání domorodých spojenců a jejich armád.

V závěrečné bitvě o Tenochtitlán na jeho straně mohlo být dokonce více mužů než na straně obránců – v drtivé většině proti sobě bojovali domorodci, u Cortéze zejména Tlaxcaltecové, soupeři Aztéků. Cortéz sám si magicky z Evropy tisíce španělských vojáků nedopravil. Říše Aztéků byla však příslovečným soudkem s prachem, který jenom čekal na velký konflikt. A Cortéz byl onou rozbuškou, která si své role byla navíc dobře vědoma.

Bez velkého přehánění lze říct, že Aztékové si pod sebou podřezávali větev dlouho před tím, než zjistili, že na větvi vůbec sedí. Jejich dobyvačné chování však vysvětluje úspěch Cortéze jenom částečně, i kdyby Aztékové byli učinění lidumilové, těžko by se ve Střední Americe nenašli žádní jejich konkurenti, kteří by se nepřidali na stranu Evropanů. Podobný politický oportunismus ostatně známe nejen z dějin kolonialismu, ale i dějin Evropy.

Přesto lze říct, že kdyby byli Aztékové o něco schopnější diplomati a například nabídli svým domorodým sokům jisté výhody či sami vytvořili jakousi spojenou frontu proti evropskému "vměšování", měli početně dobré vyhlídky invazi odrazit. Museli by si však předtím zamést před vlastním prahem.

Něco podobného známe z pozdější výpravy conquistadora Hernanda de Sota, který měl 620 evropských mužů, s nimiž se vypravil dobýt území v deltě dnešní Mississippi. De Soto byl daleko méně zručný v pletichách, a Indiáni tak jeho postup nakonec odrazili. Alespoň dočasně, než se kolonizátoři uchytili v jiných částech kontinentu a byli s to po generacích zdejší území přesto získat do svého područí.

Nakolik by ovšem porážka Cortéze byla pro Evropu náznakem, že bohatství za oceánem se nedá lacino, je velkou otázkou. Evropa měla v roce 1500 celkovou populaci zhruba 90 milionů lidí. Odhady populace na obou amerických kontinentech ve stejné době sahají od 10 po 100 milionů. I v horší škále tohoto spektra je americká populace rozprostřena po mnohem větším území a mnohem méně centralizovaná. Postrádá navíc jak schopnost přesunout bojiště na území protivníka, tak i řadu modernějších zbraní.

Patogeny vs. palné zbraně

Nemuseli to tedy být Španělé, ale je nepravděpodobné, že převaha moderního vybavení i sporů mezi domorodci by nejpozději v horizontu desítek let po alternativním vítězství Aztéků vedla k dalším evropským kolonialistickým výpravám, které by nakonec mohly slavit úspěch. Bylo by na předkolumbovských civilizacích, jak rychle se adaptují a nakolik se např. z ukořistěných zbraní naučí vytvářet vlastní palné zbraně. Lze si rozhodně představit, že některé skupiny se tváří v tvář invazi ze Starého světa postaví jedna po boku druhé. Je to však velmi naivní a tudíž méně pravděpodobná možnost. Konec konců, ani Evropané nebyli v dobývání Ameriky jednotní.

Lze však také argumentovat, že Aztékové (či jiná silná předkolumbovská civilizace) by mohli porážkou Cortéze získat čas nikoliv pro obranu obou amerických kontinentů, ale vlastní dohnání technologického manka. Conquistadoři by se pak možná zaměřili na jiný cíl. Část nebo i většina Ameriky by pak mohla být kolonizována, ale nikoliv Aztékové sami. V takovém scénáři by se však museli adaptovat na evropské technologie a přijmout nakonec i řadu evropských zvyklostí. V alternativním 21. století by tak mohl stále existovat stát původních Aztéků, ale podobal by se například dnešní Číně nebo Japonsku – tedy území s řadou zvyklostí, které nám ve středu Evropy připadají exotické, leč i zde se nosí kravaty a člověk se tu typicky dorozumí angličtinou.

Salmonela vyhrává nad Aztéky

Oproti modernímu Mexiku by podobný stát vlastně nebyl zase tolik odlišný. Byť, ano, zachovával by si národnostní a kulturní kontinuitu. Ta opravdová bitva se ale neodehrála na bojišti, ale v lidských tělech. I pokud by Aztékové zvítězili, a i pokud by to mělo efekt alespoň na zpomalení přísunu Evropanů, až 90 procent jejich populace nakonec vymýtily nakažlivé choroby přivlečené z Eurasie, nikoliv krvežíznivost cizích dobyvatel. Můžeme si o Cortézovi a jeho éře myslet z hlediska morálky cokoliv, ale o tom, jak zničující bude salmonela na domorodce, kteří proti ní neměli vybudovanou imunitu, jednoduše věděl pramálo.

Pokud bychom si tak natruc chtěli představit alternativní svět, kde předkolumbovské civilizace zabrání evropské kolonizaci amerických kontinentů a z konfliktu vyjdou minimálně jako civilizace o rovnocenné síle, museli bychom domorodcům dát do vínku i imunitu na eurasijské choroby. To je však už několikátá podmínka podobného scénáře.

Teoreticky, kdyby předkolumbovské civilizace obchodovaly s Asií a také si prožily pár morových ran, mohly by mít imunitu vůči podobným patogenům mnohem odolnější. Prakticky je však něco podobného možnost, která by nepůsobila věrohodně ani na stránkách fantasy románu zasazeného do historie.

Platí tedy, že patogeny, nikoliv palné zbraně, dobyly pro Evropany Nový svět. A na tom by ani sebelepší soudržnost domorodců či jejich důvtip tváří v tvář pokročilejší válečné technologii těžko něco změnily.