Tolkučka – nejpestřejší bazar Střední Asie

Tolkučka - bazar Zdroj: Lukáš Synek

Vydejte se s námi za exotikou nejexotičtějěí – copak jste snad někdy byli v Turkmenistánu?

Kolik znáte lidí, kteří byli v Turkmenistánu? Tato zřídka navštěvovaná, nenápadná a obtížně dostupná pouštní země skrývá několik pokladů, mezi něž patří i největší a nejpestřejší bazar Střední Asie dýchající atmosférou Hedvábné stezky. Lze na něm sehnat vše, nač si vzpomenete – od velblouda přes koberec či meloun po karburátor do žigulíka.

Na severním okraji Ašgabatu (rusky Ašchabad), hlavního města Turkmenistánu, na rozhraní zavlažované země a pouště Karakum, se každou neděli v plné síle rozvíjí fenomenální bazar zvaný Tolkučka. Obchoduje se též ve čtvrtek a v sobotu, ovšem jen v omezené míře. Od brzkého rána na něj v neděli míří snad celý Ašgabat. Prorezlé městské sovětské autobusy jsou narvané k prasknutí. Spěcháme na něj i my, poněvadž bazar je považován za nejrozsáhlejší tržiště Střední Asie a zvolna uvadá už ve dvě hodiny odpoledne.

V prachu pouště se ještě před hlavní branou rozkládá trh s ovocem a zeleninou. Hrozny, broskve, jablka, mrkev, papriky, okurky, brambory, česnek nebo cibule se prodávají buď rovnou z korby náklaďáků, nebo z plachet a bedniček rozložených na zemi. Naši pozornost upoutávají především fotogenické haldy melounů všech druhů. Se žlutými melouny zvlášť pěkně ladí Turkmenky oblečené ve svých tradičních dlouhých barevných šatech. Každá pečlivě vybírá hned několik kusů. Všechny turkické národy melouny milují a Turkmeni nejsou výjimkou. Na 10. července zde dokonce připadá státní svátek Den melounů!

Tlusté bábušky sedící na stoličkách buď pod slunečníky, nebo s tvářemi omotanými šátky proti slunci (jakýsi turkmenský „krém na opalování“) v klidu inkasují tisíce turkmenských manatů. Nejde o tak lukrativní byznys, ale vinou inflace v této bývalé sovětské republice má například tisícimanatová bankovka hodnotu asi 1 Kč. Přitom nejvyšší používaná bankovka má nominální hodnotu 10 000 manatů (10 Kč). Mince se už ani nepoužívají. Nám všechno připadá extrémně levné, ne však Turkmenům, kteří ze státních zisků z prodeje ropy a plynu vidí jen mizivý zlomek. Peníze se jaksi zasekávají u vládnoucí garnitury. Alespoň vodu, plyn, elektřinu a sůl dostávají od státu zadarmo. Na bazaru vyjde například žlutý meloun na 2 Kč, kilo rajčat 5 Kč, kilo meruněk 20 Kč.

Všechno to ovoce, zelenina a barevné šaty turkmenských žen tvoří krásnou pestrobarevnou mozaiku, jaká se v takové pouštní zemi vidí málokde.

Co kde?

Za hlavní branou se prodávají látky, stuhy, krajky a knoflíky. Samostatný sektor pak zabírají koberce, odvěká součást kultury turkmenských kočovných kmenů. Prodavačky i prodavači jsou příjemní a ochotně se nechávají fotit, kromě jednoho vrásčitého Turkmena s plnovousem a muslimskou čepičkou, který by byl jistě ozdobou každé fotografické výstavy.

Mladý prodavač kožešinových čepic mi hned jednu nasazuje a řádně ji vychvaluje: „Éta iz baraniny, v létě chrání před žárem, v zimě před mrazem. Jedna za sedm dolarů, dvě za deset!“ Hučka sice vypadá parádně, ale nevešla by se nám do batohu – má totiž skoro půl metru v průměru! Až z pozdější cesty do Uzbekistánu jsem si jednu přivezl.

Další část bazaru je skutečný velkoobchod s pastmi na myši. Navazuje drobné železářství a výrobky ze dřeva, včetně malovaných dřevěných lžic, které sem během 150 let trvající okupace Střední Asie zavlekli Rusové. Bazar pokračuje stánky s kořením, bonbony, těstovinami, moukou a dalšími poživatinami. Pak následuje drogerie a ohromná sekce s náhradními díly pro všechny typy automobilů.

Tady koupíte všechno!

„Kde se prodávají velbloudi?“ ptám se rusky sympatického chlapíka a ukazuji na obrázek velblouda na krabičce místních zápalek. „Ty chceš koupit velblouda?“ nestačí se divit. Pak se ale rozesměje: „Davaj, ja pakažú.“ Velbloudů zde překvapivě moc není, přitom pro Turkmeny byli tradičně jedním z hlavních zdrojů obživy a po celé pouštní republice se stále pase mnoho stád. Sledujeme dohadování o celá stáda ovcí, o kravky, o velbloudy. Zdá se, že koupit dobrý kus je velká věda, podle toho, jak kupci zvířatům pečlivě prohlížejí zuby a řitě. Noví majitelé i neúspěšní prodejci pak nakládají svá zvířata z provizorních ohrad na korby náklaďáků a chystají se k odjezdu. Některé kusy naopak končí pod noži blízkých řezníků, protože návštěvníky bazaru musí něco nasytit.

O autorovi: Mgr. Lukáš Synek, PhD. je biolog, cestovatel a fotograf. Více se o něm dozvíte na jeho webu. Zaměřuje se především na státy, kam se běžně moc nejezdí - někdy tudy dokonce provádí skupiny odvážných turistů. Je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“. Organizuje přednášky pročajovnu V Síti. Přichází čas oběda a s ním i hlad. Na několika místech bazaru se soustřeďují malé jídelny, kde se grilují jehněčí nebo kuřecí špízy – ve Střední Asii nazývané šašlik. K tomu se pečou v hliněných kopulovitých píckách s otvorem na vršku chlebové placky zvané čerek. Rozválené placky pekařky lepí rychlým pohybem rukou na vnitřní stěny pícek. Jak jen to funguje, že ty placky drží proti gravitaci a nespadnou? U nás dnes vítězí pirožky – taštičky plněné mletým masem. Po celém bazaru jsou také rozmístěné stánky s chlazeným pitím, protože ve čtyřicetistupňovém červencovém vedru by se tu jinak nedalo přežít. Na výběr bývají různé koncentrované šťávy, které prodavačky ředí chlazenou sodovkou z pípy, mají dokonce i koncentrát coca coly. Dáváme si vychlazený čal, kvašené velbloudí mléko, které nám velice zachutnalo.

Nákupní síla po poledni prudce klesá, blíží se totiž pomalu konec bazaru. Trhovci začínají balit – rolují koberce, nakládají melouny zpět na korby, nájemní voziči tahají kárky přeplněné zbožím k náklaďákům čekajícím na okraji bazaru. Vracíme se do Ašgabatu a jsme si jisti, že bazar Tolkučka je jedním z vrcholů našeho putování po stopách Hedvábné stezky...