Nejkrásnější bazar v Íránu najdete ve městě Zandžán

Zájem o prastaré obchodní trasy nás zavedl do Zandžánu ležícího v severozápadním Íránu na půli cesty mezi slavným Tabrízem a Teheránem, kudy procházela odnož Hedvábné stezky směřující k černomořskému přístavu Trabzon.

Zandžán v minulosti proslul svou výrobou nožů. Není proto divu, že nožířských obchodů zde nacházíme nebývalé množství. Přitom ale statistiky kriminálních činů se drží na normálních hodnotách (blížících se v Íránu k nule). V historickém centru města se nachází také pozoruhodná veřejná prádelna.

Dnes už slouží jen jako muzeum, ale ještě před několika desetiletími bývala tato do země zapuštěná budova centrem dění pro ženskou polovinu společnosti. Pralo se kolem okružního kanálu v obdélníkové hale s pěknou klenbou podepřenou uprostřed sloupy.

Paní v poctivém čádoru, černém jak ropná skvrna...

Stánek s lusky před bazarem. Foto: Lukáš Synek

V Zandžánu ale především můžeme prozkoumat jeden z nejkrásnějších starých bazarů Orientu. V téměř nezměněné podobě se zde obchoduje po stovky let. Jedním ze dvou paralelních koridorů vstupujeme do krytého nákupního labyrintu. Hned zkraje se na nás valí haldy melounů, banánů, broskví, rajčat a dalšího ovoce i zeleniny. Všechny plody jsou vždy pečlivě vyrovnané. Následují stánky s nejrůznějšími druhy datlí – ty se liší svou velikostí, kvalitou i zpracováním.

Není datle jako datle

Zatímco nejlevnější sušené datle ničím nevynikají, luxusní, vláčné, přislazené datle v krabičce chutnají jako čokoláda a patří k tomu vůbec nejlepšímu, co může Írán nabídnout světu. Však se také vyvážejí jako pochutina do okolních zemí, někdy i do Evropy. Snadno jich sníte celou krabičku na posezení, ani vás nestihne trápit špatné svědomí!

Oříškárna. Foto: Lukáš Synek

Přicházíme k pyramidám sypaného čaje. Íránci svůj vlastní čaj z plantáží kolem Kaspického moře příliš neoceňují a dávají přednost indickému, cejlonskému či gruzínskému. K čaji v těchto blízkovýchodních krajích neodmyslitelně patří cukr. Ne náhodou ho prodávají z velkých pytlů hned vedle. Za pultem mají prodavači celé balvany surového cukru, které zručně roztloukají na malé hrudky odpovídající našim kostkám. Kladívkem a kovadlinou připomínají kováře. Je zajímavé, že v některých částech Turecka a Íránu se kostky cukru neházejí do skleničky s čajem, ale vkládají se na jazyk nebo pod jazyk a přes něj se čaj pije. Pro našince je nezbytný krátký trénink kvůli rozpouštění cukru správnou rychlostí, ale jde to.

Anatomie bazaru

Obě vstupní chodby bazaru se později sbíhají a pokračují dál již jako jeden koridor následujícího tři čtvrtě kilometru, což je délka úctyhodná, a přitom nepřetržitě obsazená obchůdky a stánky. Zandžánský krytý bazar představuje cenný komplex i z architektonického hlediska. Krásná cihlová klenba působí velmi solidně, takže člověk nemá pocit (jako leckde jinde), že se mu každou chvíli může zřítit kus stropu na hlavu. Z centrální chodby vycházejí sem tam postranní uličky a vedou z ní i vchody k několika mešitám, karavanserájům, čajovnám a jídelnám, které bývají typickou součástí velkých bazarů.

Obchod s vlněnými nitěmi. Foto: Lukáš Synek

Vědra s kořením patří k ozdobám každého orientálního bazaru. Za zmínku stojí sytě žlutý šafrán, který je na Blízkém východě velmi oblíbený. Navíc Írán vypěstuje 90 % jeho světové produkce. Anglicky mluvící Íránec mě přes rameno pobízí: „Kup si aspoň deset gramů.“ Šeptem ještě dodává: „Je to výborné afrodiziakum. Já to míchám s rozetřeným cukrem a tím pak sladím čaj.“ Íránci ale se šafránem především vaří rýži, což jí dodává krásné žluté zbarvení. Rýže se podává vždy na zvláštním talíři tak, že na lůžko z bílé rýže se nasype ta šafránová. Často se kombinací bílé a šafránové rýže vytvářejí různé ozdobné ornamenty. Když ji pak ještě ozdobí sušenými červenými brusinkami, pak takto servírovaná rýže láká už sama o sobě.

Smlouvání o kastroly

Pomalu se dostáváme do textilní a železářské části bazaru, kde sledujeme různé zajímavé výjevy. Například paní v poctivém čádoru, černém jak ropná skvrna, která si u tmavého krámku ověšeného nablýskanými hrnci všech velikostí prohlíží dva velké hliníkové kastroly. Nemůže se rozhodnout, který koupit. Prodavač jí brzy jeden vychvaluje. Ten druhý, naprosto stejný, si na svého zákazníka ještě počká.

Jeden ze dvou vchodů do zandžanského bazaru. Foto: Lukáš Synek

Celou scénu sledoval také stařík odevzdaně prodávající sirky rozložené na bedýnce. Přestože se u něj stále zastavují podobní staříci, kšeft žádný. Chtějí si zjevně jen popovídat, postěžovat na bolavé nohy apod. Zato pestrobarevné látky v krámku o kousek dál jdou na odbyt. Požádal jsem prodavače o snímek, ale zrovna se přihnal hlouček „černých bubáků“, tedy žen, a tak vehementně se vrhly do přebírání štůčků látek, že mě docela vystrkaly.

Jeden Írán, jedno koště

Na konci bazaru narážíme na „speciálku“ s košťaty. Zákaznice přebírá a pak si jedno koště soustředěně zkouší, jestli dobře mete. Zůstává nám záhadou proč. V celém západním Íránu je totiž k mání pouze jediný typ košťat, a ta jsou nachlup stejná. My už máme z toho všeho zboží a ruchu taky v hlavě vymeteno. To jsme měli: ovoce, oříšky, med, olej, provazy, šátky, nože, nářadí, násady, hřebíky, kyblíky, konvičky, lampičky... V bazaru jsme strávili celé dopoledne; a byl to určitě nejkrásnější bazar, jaký jsme v Íránu navštívili.

Podívejte se na další fotografie v galerii:

Co je to karavanseráj?

O autorovi: Mgr. Lukáš Synek, Ph.D., je biolog, cestovatel a fotograf. Více se o něm dozvíte na jeho webu. Zaměřuje se především na státy, kam se běžně moc nejezdí - někdy tudy dokonce provádí skupiny odvážných turistů. Je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“. Organizuje přednášky pro čajovnu V Síti. Vládcové zemí často budovali na obchodních trasách tzv. karavanseráje, které poskytovaly karavanám pohostinství, zábavu a především vojenskou ochranu. Stávaly ve vzdálenosti jednodenního pochodu od sebe, což pro velbloudy, koně či osly s nákladem představovalo 20–35 km. Zvláště v pustých oblastech mimo města, kde se to hemžilo loupežníky, si obchodníci za nocleh v takovém karavanseráji rádi zaplatili.

Ve městech tyto karavanní „hostince“ stávaly u bazaru a sloužily zároveň jako „komerční centra“, kde zboží měnilo své majitele. Karavanseráje bývaly dvoupatrové – v přízemí byla ustájena zvířata, složené zboží, v patře byly naopak pokoje pro hosty. Zřizováním karavanserájů a vojenských posádek panovníci podporovali ekonomiku své země, podobně jako dnes vlády budují například dálnice.