Merv – starobylá vzpomínka na Hedvábnou stezku

Merv Zdroj: Lukáš Synek

Křižovatka Hedvábné stezky byla v dnešním Turkmenistánu.

Když už se nám podařilo získat vízum a dostat se do Turkmenistánu, musíme navštívit pozůstatky starobylého Mervu. Toto slavné město totiž bývalo jednou z hlavních křižovatek Hedvábné stezky a kulturním střediskem Blízkého východu, než ho počátkem 13. století Mongolové srovnali se zemí.

Brzy ráno vyrážíme z Ašgabatu, hlavního města Turkmenistánu, podél okraje pouště Karakum na celodenní výlet do legendárního Mervu. Přestože je vzdálen asi 400 kilometrů, jedeme taxíkem. Turkmenistán totiž má tak veliká ložiska ropy, že litr benzínu vyjde zhruba na 40 haléřů! Zpáteční taxi tak po obligátním smlouvání stojí jen několik stokorun. Ostatně žádné autobusy tam nejezdí a vlak zde dosahuje rychlosti srovnatelné s bicyklem.

Po čtyřech hodinách zběsilé jízdy konečně projíždíme skrz rozvalené hradby starého Mervu (UNESCO) k mešitě Jusufa Hamadaniho, která patří k několika málo zachovalým mervským stavbám. Je zde totiž pochován výše jmenovaný slavný derviš z doby Seldžucké říše (11.–12. století), jemuž se sem přijíždějí poklonit Turkmeni z celé země. Když příjemný správce mešity slyší, že jsme z Čech, volá „družba!“ a běží pro chlebovou placku velkou jako kolo od vozu. Obřadně ji trhá na půl a jednou polovinou nás obdarovává na znamení přátelství. „Vítejte v Turkmenistánu, jste naši gósti!“

Merv leží v rozsáhlé oáze v deltě řeky Murgab, jejíž vody nenapájejí žádné jezero, ale pouze tu mizí v žíznivých píscích pouště Karakum. Unikátní geografická poloha této úrodné oázy na průsečíku přírodních koridorů předurčila Merv k zásadní roli na asijských obchodních cestách. Vedla tudy samozřejmě i Hedvábná stezka, která se zde ve směru do Číny dělila na severní a jižní větev. Severní poté vedla přes Bucharu a Samarkand (dnešní Uzbekistán), jižní přes Balch (sev. Afghánistán). Obě větve se opět spojovaly až za pletencem středoasijských velehor v Kašgaru (záp. Čína). Protože Merv ležel na křižovatce karavanních cest po stovky let, stal se obchodní a kulturní metropolí historické oblasti zvané Chorásán a vlastně i celého tehdejšího světa. Po Hedvábné stezce se totiž transportovalo nejen hmotné zboží, ale i myšlenky, vzdělanost a technologie. Před příchodem islámu tu současně prosperovalo zoroastriánství, hinduismus, buddhismus i křesťanství. Například dodnes patrné pozůstatky buddhistické stupy dokládají, jaký potenciál buddhismus měl, než ho razantně vytlačil islám.

Tady by se "černí" archeologové poměli...

Památky Mervu jsou roztroušené na ploše o průměru zhruba čtyř kilometrů. Vše „leží“ tak, jak to zůstalo po zničujících nájezdech mongolských hord a později vojska bucharského emíra. Šlapeme tedy po starých cihlách, po úlomcích zdiva, obcházíme ruiny prastarých pevností a jsme stále obklíčeni systémem mohutných rozvalených hradeb. Jejich ohromná šířka dává tušit, že zde stávalo jedno z nejdůležitějších měst Asie. Půda je tu nabitá historickými předměty, stačilo by jen kopnout. Ostatně domorodci sem prý chodí sbírat mince nebo úlomky keramiky obnažené po silnějších deštích.

V příšerném červencovém vedru se plahočíme ke dvěma prastarým opevněným palácům, které vybudovali vně městských hradeb perští Sasánovci v 7. století. Tyto dnes působivé zříceniny se označují jako Velká a Malá Kyz Kala. Jejich zvláštní obranné zdi vypadají jako postavené z obřích hliněných pilířů. Existují doklady, že sloužily úctyhodných téměř šest set let. A dokonce ještě sovětským filmařům často posloužily jako kulisy při natáčení historických filmů.

Osídlení Murgabské oázy je každopádně spolehlivě doložené od 3. tisíciletí před Kristem, tudíž patří mezi nejstarší civilizační centra na světě. I přes povšechnou destrukci zůstává díky hradbám patrné rozdělení Mervu na čtyři časově navazující města. Když původní město začalo zastarávat nebo bylo zničeno, začali obyvatelé stavět nové hned vedle starého a opět ho obehnali silnými hradbami. První je z doby perských Achajmenovců (6. století př. Kr.), druhé z dob Alexandra Velikého, Parthů a Sasánovců, třetí z doby Arabů, Seldžuků a Chórezmské říše a čtvrté z postmongolské doby.

Po dobytí tureckým kmenem Seldžuků (1037) Merv dosáhl svého největšího rozkvětu a stal se vedle Bagdádu druhou nejvýznamnější metropolí islámského světa a pravděpodobně i největším městem vůbec. Stavěly se zde nové mešity, medresy, knihovny, paláce a hradby. Z nich se nejlépe zachovalo mauzoleum sultána Sandžara, posledního zdejšího seldžuckého sultána. Tato cenná stavba má výšku 38 metrů a pyšní se revoluční dvojitou kopulí, jaká se v evropské architektuře objevila až mnohem později. Sultán Sandžar byl však prý nakonec pohřben na úplně jiném, neznámém místě.

Co všechno zničil Mongol

O autorovi: Mgr. Lukáš Synek, PhD. je biolog, cestovatel a fotograf. Více se o něm dozvíte na jeho webu. Zaměřuje se především na státy, kam se běžně moc nejezdí - někdy tudy dokonce provádí skupiny odvážných turistů. Je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“. Organizuje přednášky pročajovnu V Síti. Konec slávy Mervu přišel podobně jako u jiných středoasijských měst z rukou Mongolů. V roce 1218 požadoval Čingischán po chórezmském šáhovi dodání vysokého tributu a nejkrásnější mervské panny, ale v Mervu tehdy jeho „výběrčí daní“ sťali. Tři roky na to přitáhl Toluj, Čingischánův údajně nejkrutější syn, s dvoutisícovou armádou a rozsekal asi tři čtvrtě milionu obyvatel hrdého Mervu do posledního člověka; snad jen čtyři sta řemeslníků ušetřili, aby je odvlekli do svých služeb. Všechny stavby byly obráceny v ruiny. Toluj provedl odplatu s takovou brutálností, že i jeho otec Čingischán se musel divit. Stejný osud potkal každé město, které se Mongolům nevzdalo dobrovolně. Hlásali: buď se poddej nebo zemři! Mongolové totiž věřili, že existuje jediný vládce v nebi a jediný vládce na zemi (rozuměj mongolský velkochán). Z toho důvodu také Mongolové neuzavírali žádné politické svazky s jinými vládci (toliko obchodní).

Jakožto součást mongolské říše byl Merv částečně obnoven, nicméně své někdejší slávy už nikdy nedosáhl, protože středisko oblasti se mezitím přesunulo do perského Nišápuru. Definitivní tečku znamenalo v roce 1794 vydrancování bucharským vojskem. Novým centrem Murgabské oázy se pak stalo nedaleké současné město Mary. Od té doby leží Merv v rozvalinách, mezi nimiž se jen pasou na skromné polopouštní vegetaci stáda polodivokých velbloudů z okolních turkmenských vesnic. Zjevně je přitom ale vůbec nezajímá, na jak slavném místě, kde se psaly dějiny Hedvábné stezky, se pasou!