České filmové výlety: Slunce, seno… a okolí Hoštic

Slavná trilogie Zdeňka Trošky se bez debat stala kultovní a hlášky z ní zlidověly. Režisér využil obec Hoštice, mimochodem svou rodnou, a neherce, což výkonům dodalo na autenticitě. Při sledování ve vesnických hospodách u filmu pravidelně zaznívá: „To je jako u nás!“ Jen těžko se tak Troškovi mohlo dostat vyššího ocenění od divácké obce.

Přebarvený zámek

Hoštice mají pouhopouhých 154 obyvatel, což v sobě pro místní nese docela klid. Dokonce se obci vyhýbá i turistická značka, což ale neznamená, že by v ní či v jejím bezprostředním okolí nebylo nic k vidění. Například místní židovský hřbitov patří mezi zajímavosti hodné návštěvy, protože odkazuje na zastoupení Židů v populaci. Nejstarší čitelný náhrobek je datován rokem 1735 a dochováno je kolem 50 náhrobků. Hřbitov samotný je asi kilometr severozápadně od samotné obce, synagogu ve vesnici nenajdete, k jejímu zboření došlo kolem roku 1904.

Další filmové výlety: Slavnosti sněženek, Ať žijí duchové, Pyšná princezna, Vesničko má středisková

Obec se ale neproslavila svou židovskou komunitou či s judaismem spojenou historií – slavnou se pochopitelně stala až díky Troškovým filmům. To se mimo jiné odrazilo v tom, že se v obci můžete posadit na Troškovu lavičku a znalci komedií najdou celou řadu míst, kde se točily jednotlivé scény.

Asi nejzajímavější se zámek, který má červenou fasádu, což může návštěvníka poněkud zmást, neboť jeho filmová barva byla okrová. Navíc zmizela i jeho příjezdová cesta, na níž se odehrávala jedna z kultovních scén filmu, a samotný zámek (jenž má číslo popisné 1 a je památkově chráněn) není veřejnosti přístupný. V jeho evidenčním listu je uvedeno, že „tvrz byla ve 13. století sídlem vladyk z Hoštin. V roce 1777 přestavěn, ale přestavba nedokončena. Barokní, jednopatrová s raně barokním portálem. Upraven ve druhé polovině 19. století bez architektonického významu a vkusu.“ To od památkářů nezní příliš lichotivě.

Hradec u Němětic – hradiště, které (asi) nenajdete

Milovníky historie zaujme nedaleké halštatské a staroslovanské hradiště nad soutokem potoka Peklov a řeky Volyňky. Asi se dnes už nedozvíme, co přesně stálo za opuštěním hradiště na konci 9. či počátkem 10. století, ale leccos napovídá, že tady nebyly nálezy zásob obilí (nebo alespoň množství nádob pro uložení zásob sloužící), ale stovka hrotů šípů. Takže spíše než o poklidný zánik šlo o nějakou dramatickou událost. Kdo ví, třeba mají turisté pod nohama ještě nějaký nenalezený hrot. Tělo šípu už za tu dobu bezesporu podlehlo rozkladu. Kdo o hradišti neví, nemá moc šancí jeho existenci odhalit.

Nadzemní struktury se nezachovaly a vnitřní areál hradiště je dnes zúrodněn. Nicméně na stránkách památkového katalogu se lze dočíst následující informace: „V době halštatské zde stál velmožský dvorec. Po 1 200 letech byla opuštěná lokalita znovu opevněna. Hradiště o rozloze necelého jednoho hektaru bylo z přístupnějších stran (severní a západní) chráněno hradbou s dřevohlinitou konstrukcí doplněnou pravděpodobně kamennou plentou.

Ostatní strany se strmými svahy byly opevněny méně důkladně. Opevnění bylo uvnitř rozděleno příkopem lemovaným palisádou na dvě části. Hradiště je datováno do 9. století. Násilný zánik, o kterém svědčí nález jednoho sta hrotů šípů při archeologických vykopávkách, lze datovat zřejmě na konec 9. století nebo začátek 10. století.“ Hradiště je od Hoštic vzdušnou čárou kolem 2 km, autem necelých pět.

Na severu Strakonice, na jihu Volyně

Hoštice leží mezi Strakonicemi (12 km autem) a Volyní (7 km autem), což znamená, že se nabízejí další možnosti turistického vyžití. Zatímco Volyně nabízí muzeum umístěné v budově gotické tvrze a půvabné náměstí, Strakonice jsou z hlediska turistického přece jen bohatší. Odtud pochází pověst o Švandovi dudákovi a stojí zde zajímavý hrad. Jeho raně gotická věž, která je hradní dominantou, se jmenuje Rumpál podle zařízení, kterým se spouštěli vězni do útrob věžní hladomorny.

Jedenáct sálů jižního hradního křídla je návštěvníkům k dispozici spolu s expozicemi Muzea středního Povltaví. A mimochodem, návštěvníky seznámí s místní proslavenou výrobou fezů. Doufejme, že tato expozice nebude ohrožena současným stavem, kdy se hyperkorektnost mění v absurditu. První fez byl ve Strakonicích vyroben sice „až“ roku 1807, jenže následně se výroba úspěšně uchytila a roku 1812 činila roční produkce firmy na výrobu fezů a čepic 1,2 milionu fezů. I Strakonice mají svůj židovský hřbitov, náhrobky na něm však jsou mnohem novějšího data.

Stonehenge ve Strakonicích

Britskou neolitickou památku Stonehenge zná snad každý, ale kdo ví, že replika jedné z bran v poměru 1:1 stojí i ve Strakonicích? Inženýr Pavel Pavel (ano, ten, který „rozchodil“ sochy na Velikonočním ostrově) dokázal, že horní kameny bran stojících na salisburské pláni nemuselo stavět tisíce dělníků, jak se psalo v tisku. Pavel Pavel udělal experiment, kdy jeden z horních balvanů dostal nahoru s pomocí síly lidských paží, nakloněné roviny a konopných lan. Lidí k tomu bylo zapotřebí zhruba desítka. Někdy je skutečnost jednodušší a méně tajemná, než se na první pohled zdá.