Šumný Samarkand: město, odkud vládl krutý Tamerlán

Samarkand leží v údolí řeky Zaravšan na úpatí Zaravšanských hor, které již patří k majestátnímu pohoří Pamír. Dějiny tohoto legendárního města se až do středověku podobají dějinám Buchary. Starověký Samarkand býval centrem Sogdijské říše, byl dobyt Alexandrem Velikým (329 př. Kr.) a během éry Hedvábné stezky, kdy platit za jedno z nejdůležitějších a nejrozvinutějších měst Asie, vystřídal mnoho vládců perského, turkického, arabského i mongolského původu.

Když se však přihnali Mongolové (1220) a Samarkand se jim nechtěl vzdát, zbořili celé město drtivou silou. Tyto ruiny, označované historickým jménem města – Afrasiab, kde místní pasou ovce, nenabízejí žádnou zvláštní podívanou kromě muzea s cennými vykopávkami a vzácnými sogdijskými freskami ze 7. století.

Krutý válečník Timur jako mecenáš umění

Samarkand je neodmyslitelně spjat s Timurem Lenkem (1336–1405), zvaným též Tamerlán či Timur Kulhavec. Poté, co svrhl mongolskou vládu (1365) a upevnil moc, začal podnikat dobyvačné výpravy. Postupně dobyl Chorásán, Chórezm, Zlatou Hordu, Persii, Mezopotámii, severní Indii, Sýrii, Anatólii a Kavkaz. Na rozdíl od svých mongolských předků, k jejichž genům se hlásil, se však Timur nestaral ani politicky, ani ekonomicky o budoucnost dobytých území, která obvykle zpustošil, vyraboval a obyvatelstvo zmasakroval, z čehož se postižené kraje jen tak nevzpamatovaly. Neblaze proslul stavbami odstrašujících pyramid z hlav obyvatel poražených měst, například ta v Esfahánu jich čítala 70 000. Všem jeho dobyvačným výpravám se přičítá až 17 milionů obětí.

Na jedné straně krutý dobyvatel, na druhé straně mecenáš umění a architektury. Památky, které nechal Timur a jeho následovníci postavit, dnes patří k perlám světové architektury. Z uloupeného bohatství totiž Timur zveleboval své sídlo Samarkand a své rodné město Šahrisabz. Z válečných výprav přivážel i umělce a řemeslníky, takže během tří desetiletí své vlády vybudoval ze Samarkandu honosné, pohádkově bohaté město se skvělou architekturou – nové centrum Střední Asie na úkor Buchary.

Timur zemřel v roce 1405 na počátku vojenského tažení proti Číně. A jeho odkaz – kromě Samarkandu? Zatímco Mongolové dobytím a následným sjednocením ovládnutého území pod jednu vládu podpořili transkontinentální obchod po Hedvábné stezce, Timurovo drancování naopak spíše přispělo k jejímu zániku. V ideologii dnešního Uzbekistánu nicméně platí za hlavního národního hrdinu.

Ulughbek věděl, že se točí

Jiným výrazným panovníkem Timurovské říše se stal Timurův vnuk Ulughbek (1393–1449). V ostrém kontrastu proti svému dědovi byl vládcem mírným a nepříliš úspěšným, ovšem nadmíru vzdělaným. Svým působením povýšil Samarkand na jedno ze světových center vědy. Nedaleko vykopávek Afrasiab můžeme navštívit pahorek, kde stávala jeho astronomická observatoř a kde se nachází jeho ohromný mramorový sextant, kterým dokázal velmi přesně určovat pozice nebeských těles. Ve Střední Asii samozřejmě už dlouho před Evropou věděli, že Země je kulatá a že se točí kolem své osy a kolem Slunce.

A pokud je mi z literatury známo, nikdo tam za to nebyl upálen. Ulughbek též pokračoval ve výstavbě nového Samarkandu, jižně od Mongoly zničeného Afrasiab. Vzniklo tak skvělé náměstí Registán lemované mešitami, medresou a karavanserájem. Tyto stavby se však nedochovaly, kromě medresy nesoucí Ulughbekovo jméno, kde Ulughbek osobně přednášel astronomii, matematiku a filozofii. Střední Asie tak získala druhou velkou islámskou školu (po Ulughbekově medrese v sousední Buchaře). Celkově Ulughbek panoval úctyhodných čtyřicet let, než byl sťat na příkaz svého mocichtivého syna Abd al-Latifa.

Rušit klid slovutného dobyvatele se nevyplácí

Oba největší panovníci Samarkandu odpočívají v pozoruhodném mauzoleu Gúri Emír, které nechal vystavět Timur v roce 1403 původně pro svého milovaného vnuka Muhammada Sultana. Timur sám si totiž přál být pohřben po boku svých synů v rodném městě Šahrisabz. Vypráví se, že když sovětský antropolog Gerasimov, který též vytvořil podobiznu Timura, otevřel jeho sakrofág, aby studoval jeho ostatky, nalezl nápis: „Kdokoliv se odváží rušit můj klid, přivolá tak démony války na svou zemi.“ O tři dny později byl Sovětský svaz napaden Hitlerem.

Další členové Timurova rodu jsou pohřbeni v komplexu mauzoleí Šáhi Zinda, který patří k architektonickým skvostům Samarkandu a byl postupně budován kolem posvátné hrobky Kusáma ibn Abbáse. Tento bratranec Proroka Muhammada ve Střední Asii hlásal islám. Šáhi Zinda proto platí za nejposvátnější poutní místo v Uzbekistánu, a tudíž neustále přitahuje zástupy muslimů. Nahrazují tím pravou pouť do Mekky, na niž většina nemá prostředky.

Šumné náměstí Registán

Na seznamu UNESCO najdete i ohromující samarkandské náměstí Registán. V 17. století se uzbecký chán Yalangtuš Bahodir jal přestavby pobořeného náměstí. Naproti Ulughbekově medrese nechal vybudovat medresu Šer Dór a na třetí straně prostranství medresu Tilló Kórí. Nejkrásnější pohled na tyrkysové kopule všech tří medres se nabízí z oficiálně nepřístupného minaretu Ulughbekovy medresy, což je nekalý příjem strážníků náměstí. Jak je uplatit, aby vám minaret odemkli? Snadno, nabízejí se až dotěrně sami. Díky rozsáhlým rekonstrukcím Registánu vedeným Sověty přes třicet let, začal Samarkand opět přitahovat pozornost celého světa.

Kde najdete atmosféru Hedvábné stezky

Obrovská mešita Bibi Chánum mezi Registánem a mauzolei Šáhi Zinda nese jméno Timurovy manželky, která ji pro něj údajně nechala vystavět (1404), zatímco byl na válečné výpravě. Nicméně žádná manželka Bibi Chánum není věrohodně doložená, střízlivější prameny uvádějí, že Timur zkrátka nechal tehdy největší mešitu světa postavit za lup přivezený z tažení do Indie. Vstupní portál vysoký 35 metrů opravdu vyvolává úžas. Ve své době byla postavena na hranici technických možností, což vedlo k tomu, že se tento obr začal brzy rozpadat.

Hned za mešitou se rozprostírá bazar zvaný Siab nabízející skvělou pastvu pro oči a učebnici uzbeckého hospodářství. Ožívá vždy brzy ráno, kdy ho povozníci zavážejí všemi druhy zboží – od čerstvé zeleniny, přes čínské plasty, po pastičky na myši. Na bazaru se skvěle fotí. Pro nás jsou zajímaví hlavně starší lidé, ať už Uzbeci nebo Tádžikové, kteří stále chodí v tradičním oblečení, zejména ženy v dlouhých barevných šatech (chanatlas). Zdejší nákupní shon společně s výhledem na několik tyrkysových kopulí krásně navozuje atmosféru Hedvábné stezky.

Lukáš Synek