Žena strávila rekordních 500 dní v jeskyni a ztratila pojem o čase. Podívejte se, jak tam žila

Na čem je závislé to, jak člověku plyne čas? Experiment španělské alpinistky přinesl další odpovědi, takže se kromě Guinessovy knihy rekordů dostane i do dokumentárního filmu a vědeckých studií.

Z hluboké spáry v zemi se noří drobná žena oblečená v modrém softshellu a slunečních brýlích. Usmívá se a váhavě mává do kamer, které ji vítají. Ozve se bouřlivý potlesk. Žena si dojatě sundává brýle a mžourá do ranního slunce. To už se k ní ale hrnou její blízcí, aby ji objali… nesměli s ní mluvit, natož ji vidět, rok a půl.

Přísné podmínky izolace

Španělská alpinistka Beatriz Flamini se stala zcela dobrovolně (jakkoli je to pro někoho neuvěřitelné) součástí projektu Time cave (časová jeskyně) v roce 2021. Podmínky jejího 500 dní trvajícího pobytu v podzemní jeskyni byly celkem jednoduché, ale mnohým by připomínaly noční můru: Ve tmě a chladu jeskyně byla sama bez televize, počítače či mobilu, bez kontaktu s blízkými a jen omezeným, organizačním kontaktem s lidmi, kteří se starali o její zásobování a bezpečí. Nesměla si přečíst zprávy, nesměla na sociální sítě, nesměla ani na chvíli ven. Jedinou výjimkou bylo cca 8 dní, během nichž se autoři projektu snažili vyřešit technickou závadu. Během nich zůstala Beatriz pouze ve svém stanu, sama.

Přečtěte si také: Jeskyňář se chytil do přírodní pasti. V extrémně úzké jeskyni prožil noční můru klaustrofobiků

Když do jeskyně lezla, psal se 21. listopad 2021. Pandemie covid-19 byla stále velkou hrozbou, královna Alžběta II. byla stále naživu, Rusko ještě nenapadlo Ukrajinu a ve Spojených státech pořád platil jako precedens Roe v. Wade. Po celých 500 dní četla, pletla, cvičila, malovala, natáčela videa pro dokument a samozřejmě jedla a spala.

Čas jí zdaleka neubíhal příjemně. Ano, během izolace zažívala i návaly euforie, ale také extrémní stavy, jako děsy, halucinace a obrovské výkyvy nálad. Přesto nemohla uvěřit, když jí oznámili, že už je čas vyjít na světlo. Měla za to, že v jeskyni strávila jen nějakých 160 dní! Jak je ale něco takového možné? Není pravděpodobnější, že člověk, který nemá mnoho na práci a musí na nějakém místě strávit určitý čas, se stane spíš posedlý jeho měřením?

Nechat čas plynout

Odborníci na to mají zajímavou odpověď: Pokud nemáme k dispozici obvyklé způsoby měření času, zbývá nám jen náš vlastní tělesný rytmus. Čas jako takový přestane být důležitý a postupně jeho existenci úplně vypustíme.

Přečtěte si také: Lidské chápání času se neustále vyvíjí. Lineárně jsme ho začali vnímat až během renesance

Těmi obvyklými způsoby měření času jsou zejména východ a západ slunce a naše pracovní a sociální rutiny. A co se týče měření již uplynulého času, tak na něj máme vzpomínky. Proto si událostmi nabité dny pamatujeme jako delší a ty nudné, stereotypní, jako kratší. Svědkem toho byla nedávno celá planeta – v lockdownu jsme sice taky měli nějaké pracovní rutiny, ale zážitků pramálo… a ruku na srdce, nepřipadá vám, jako byste tehdy ztratili několik měsíců?

Je tak přirozené, že Flamini, která neměla ani světelný rytmus, ani pracovní a sociální rutinu, ani příliš mnoho zážitků, vnímala plynutí času úplně jinak než zbytek planety. Ale pozor, tohle podle odborníků funguje jen v případě, pokud je člověk někde dobrovolně. Pro lidi, kteří jsou uvěznění proti své vůli, se čas může stát další celou a jeho monitorování posedlostí.

O celém projektu by měl brzy vzniknout zajímavý dokument.

Zdroj: La Presa Latina

Klára Ochmanová

redaktorka FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom