Lidské chápání času se neustále vyvíjí. Lineárně jsme ho začali vnímat až během renesance

Téma času provází lidstvo odnepaměti. Nejde přitom jen o vyměřený čas našeho života, tedy o jeho plynutí od narození do smrti. Napříč dějinami bylo důležité i vnímání ročních období a podobných cyklů, jež nám umožňují orientaci ve světě. Možná byste řekli, že oproti jiným fyzikálním veličinám je to s časem o něco jednodušší, protože bez možnosti našeho zásahu prostě lineárně postupuje kupředu – a to stále stejným tempem. Z hlediska lidské psychiky je však tato otázka o něco složitější.

Cyklus, nebo přímka?

Američtí spisovatelé William Strauss a Neil Howe během 80. a 90. let vybudovali vlivnou teorii o vnímání času napříč různými historickými obdobími. V úsvitu lidských dějin byl čas vnímán pouze chaoticky, naši předci v něm nedokázali spatřit žádný systém. Postupně se vžilo uvažování o času jakožto o opakujících se cyklech – východ a západ slunce, změny období, koloběh života; to vše bylo uvězněno v nekonečné smyčce opakování, z níž se nešlo vymanit.

Až rozvojem technologií a vědění během renesance se začalo o čase přemýšlet jako o lineárním směru. Čas má svůj začátek a také má svůj konec, plyne jedním směrem stále dopředu, a tak je možný i pokrok – v dostatečném časovém horizontu se lidstvu podaří vyřešit všechny problémy a odstranit veškeré nedokonalosti. Tento ryze pozitivistický postoj je typický i pro současnou vědu.

Pro úplnost je třeba dodat, že takzvaná generační teorie Strausse a Howea stojí především na cyklicky se opakujících obdobích, pomocí nichž autoři rozdělili americkou (a potažmo i celosvětovou) historii do cyklů trvajících zhruba 80 let. Každý tento cyklus (zvaný saeculum) lze rozdělit na čtyři podobně dlouhé úseky, v řeči autorů „otočky“. Posledních zhruba dvanáct let se údajně nacházíme ve fáze krize, čemuž odpovídají konflikty s teroristickými uskupeními, finanční krize a momentálně i koronavirová pandemie. Tato teorie byla vědeckou obcí kritizována pro svou spekulativnost a nefalzifikovatelnost (tedy nevyvratitelnost), kvůli čemuž nemůže být předmětem tradičních akademických debat; přesto se Howeovi, který je na rozdíl od svého spolupracovníka stále naživu, podařilo dostat i do současného mediální diskurzu, jak můžete vidět ve videu.

Čas jako spirála

Spisovatelka seberozvojových knih Julia Cameron se rozhodla zmíněné lineární a cyklické pojetí času spojit a vytvořila tak koncept, který je z hlediska našeho psychologického prožívání mnohem bližší realitě: Čas je možné vnímat jako spirálu, skládající se z malých cyklů, ale neustále lineárně rostoucí. Prakticky to znamená, že se různé životní situace a témata opakují, jenže my k nim nepřistupujeme pokaždé stejně, nýbrž máme vždy o určité množství informací více. Vztahový i pracovní život je prostoupen občasným střídáním partnerů či zaměstnání, ovšem pokaždé k tomuto staronovému rozhodování přistupujeme s větším množstvím informací.

Odtud ostatně slavný výrok antického filozofa Hérakleita, podle něhož „nevstoupíš dvakrát to téže řeky“ – ne však proto, že by člověk nemohl udělat tutéž chybu podruhé, nýbrž proto, že svět je v neustálém vývoji a každá další situace je navzdory určitým podobnostem unikátní, neopakovatelná. Podobné úvahy vás mohou inspirovat v neotřelém pohledu na něco zdánlivě tak samozřejmého, jako je čas. Víte, jak utíká pro vás?