Jako za sovětských časů – Rusové chtějí zase stavět vlaky s jadernými raketami

Velké rakety s jadernými hlavicemi jsou dosti neskladné a rozměrné záležitosti. Proto je obvykle nesou velké ponorky a lodě, výjimečné i gigantické nákladní automobily. V 80. letech ale sovětská armáda do své výzbroje zařadila originální nosiče jaderných raket – vlaky. Nebyla to tehdy úplně nová myšlenka, už v 60. letech ve Spojených státech zkoušeli umístit na kolejová vozidla rakety typu MX, nicméně tehdy zůstalo jen u pokusu. Sověti ale záměr dovedli do konce a pro strategické rakety RT-23 Moloděc postavili speciální vlakový komplex RT-23UTTCh.

Před pár týdny velení ruských strategických raketových sil oznámilo, že v Rusku pracují na novém jaderném vlaku, jenž se bude jmenovat BŽRK Barguzin. Tento odpalovací komplex bude vybaven hned šesti strategickými raketami RS-24 Jars a bude fungovat podobně jako jaderné ponorky, ovšem na kolejích. To znamená, že půjde o plně soběstačnou samostatnou pojízdnou odpalovací základnu. Aby byl vlak co nejméně nápadný a skryl svůj charakter, budou se jeho vagóny tvářit jako běžné chladírenské nákladní vozy. Rakety Jars jsou mnohem lehčí než starší typ Moloděc, vagóny tedy nebudou muset mít na rozdíl od RT-23UTTCh zpevněné podvozky.

RS-24 Jars je třístupňová mezikontinetální řízená střela využívající pevná paliva, která vychází ze známé střely Topol-M. RS-24 Jars je mnohem menší než předchozí typ RT-23 Moloděc a také má menší výbušnou sílu. Zatímco raketa Moloděc mohla mít až deset hlavic s celkovou silou 5,5 megatun ekvivalentu TNT, střela Jars má hlavice čtyři o celkové síle až 1,2 megatuny. Nicméně účinek v cíli bude minimálně stejný, neboť hlavice Jars jsou mnohem přesnější, což kompenzuje nižší výbušnou sílu.

Za čtyři roky se jede!

Moskevský Institut termodynamických technologií, který vyvíjí pro ruskou armádu jaderné rakety a zařízení, prý už má hotové plány na stavbu komplexu BŽRK Barguzin. Vývoj prototypů by měl být hotov v roce 2018, do služby by měla sériová podoba raket Barguzin vstoupit v roce 2019, přičemž se počítá s jejím nasazením až do roku 2040. Předchůdce RT-23UTTCh Moloděc tehdy sovětské strategické síly dostaly v roce 1989, vývoj začal už o pět let dříve. Tehdy velení armády požadovalo, aby konstruktéři postavili i železniční variantu tehdy vyvíjené rakety RT-23. Pro ni pak začal vznikat speciální vlakový komplex. Armádní plánovači totiž potřebovali nenápadnou odpalovací platformu pro rakety, která by se mobilností podobala nákladním autům, přitom by však tvořila jeden celek s palebnou kapacitou podzemních základen s odpalovacími sily.

Sovětská armáda měla ve svém arzenálu dvanáct vlakových komplexů s celkem 36 raketami Moloděc. Nicméně konec studené války přinesl pro jejich nasazení jistá omezení. Na základě dohody s USA z roku 1991 se totiž nesměly atomové vlaky příliš vzdalovat ze svých základen a jejich pohyb musel být předem hlášen. Tím vlastně do značné míry pozbyla jejich existence smyslu, protože zmizel moment překvapení a schopnost operovat skrytě a nenápadně. Rusko plánovalo jejich vyřazení a likvidaci do roku 2003 v souladu s omezeními vyplývajícími ze smlouvy START 2. Ovšem po jednostranném vypovězení smlouvy o protiraketové obraně (ABM) ze strany USA Rusko odstoupilo v roce 2002 od dohody START 2 a prezident rozhodl o prodloužení služby jaderných vlaků. Ale i tak jejich kariéra netrvala dlouho, vlakové komplexy RT-23UTTCh byly vyřazeny v roce 2006 ze služby. Nicméně jedna souprava se zachovala pro muzejní účely.

Vlaky schopné zničit svět

Každá vlaková souprava RT-23UTTCh disponovala třemi raketami, měla devět vagónů odpalovacích jednotek a dále šest vagónů, ve kterých byly ubikace, jídelna, sklady, zásoby i náhradní díly a palivo. Celý vlak uváděly do pohybu tři dieselelektrické lokomotivy DM-62. Na odpalovacích vagónech se nacházelo i zajímavé technické zařízení, které odklánělo na stranu elektrické troleje, aby nepřekážely odklopené střeše vagónů i vztyčeným raketovým kontejnerům. Problém představovala hmotnost rakety i s kontejnerem, proto byla konstrukce podvozků vagónů uzpůsobená tak, že odpalovací jednotku tvořily hned tři vozy. V prostředním byla raketa, a ve dvou zbývajících pak velitelské stanoviště, spojovací aparatury, energetické zdroje a hydraulické systémy atd.

V kompletní sestavě vlak mohl operovat celých 60 dní autonomně, aniž by musel doplňovat zásoby či palivo. Taktika nasazení spočívala v tom, že se celý komplex pohyboval libovolně po kolejích ve vzdálenosti až 2 tisíce kilometrů od základny, aby nebyl snadno zjistitelný. Vybrané úseky tratí musela železniční správa kvůli jaderným vlakům zpevnit a na určitých předem vybraných místech byla vybudována odpalovací stanoviště. Vlak sice mohl odpálit své rakety odkudkoliv, ale nejdříve musel pomocí svých satelitních aparatur zjistit svou polohu a pak parametry cíle a dráhy letu vložit do naváděcích systémů raket, což zabralo určitý čas. Ale z předem připravených odpalovacích stanovišť mohl komplex své rakety odpalovat ihned, protože parametry už byly pro ně předem vypočítány.

DP

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: