Rozhovor: Jak se žije ve Velké Británii? 1/2

Nejprve se nám prosím představ – kdo jsi, kde žiješ, jak dlouho, co děláš…

Ahoj. Jmenuji se Klára a 2 roky jsem žila v Londýně. Před mým odjezdem do Londýna jsem v Česku studovala cestovní ruch a asi nikdy by mě nenapadlo, že mě osud zavane zrovna do Londýna.

Kde jsi žila, než ses přestěhovala do Londýna?

Před mým dvouletým pobytem v Londýně jsem žila v Praze a předtím v Rumburku. Často jsem si z Prahy odskakovala do různých zemí, ať už na dovolené nebo o letních prázdninách za výdělkem do jihozápadní Anglie jako animátorka volného času v jazykové škole. Půl roku jsem také studovala v rámci studijního pobytu Erasmus v Rakousku.

Z jakého důvodu ses rozhodla přestěhovat do Londýna?

Můj důvod byl jednoduchý – láska. Stěhovala jsem se za přítelem, který je rodilý Londýňan. Seznámili jsme se na jazykovém kurzu ve Valencii a téměř deset měsíců jsme praktikovali vztah na dálku. To se ale stávalo postupně víc a víc složité a oba nás vzdálenost ubíjela. Proto jsem se po promoci rozhodla zkusit si život v jednom z „nejkosmopolitnějších“ metropolí světa a zároveň tak otestovat náš vztah společným bydlením.

Jaké byly tvé první dojmy?

V Londýně jsem byla párkrát předtím, než jsem se tam přestěhovala, ale vždy jako turistka. Okamžitě mi po několika prvních týdnech strávených v Londýně byla jasná jedna věc. Londýn turistům nastavuje naprosto jinou tvář než jeho obyvatelům.

Londýnské pozlátko mi rychle tálo před očima a začala jsem zjišťovat, že život v Praze je oproti tomu londýnskému neporovnatelně jednodušší a pohodlnější. Jen díky přítelově příjmu jsme si mohli dovolit relativně slušné bydlení a já jen poslouchala dojmy kolegů, kteří sdíleli byt v neskutečných podmínkách s osmi dalšími osobami. Začátky v Londýně pro mě byly těžké.

Co bylo v začátcích nejtěžší?

Chce se mi říci, že nejtěžší bylo sehnat si práci, ale když o tom tak přemýšlím, nejtěžší bylo asi zapadnout do londýnské společnosti. Najít si v tak obrovském velkoměstě přátele se zdálo ze začátku téměř nemožné. A když už jsem si nějaké našla, viděli jsme se málokdy, protože žili na druhém konci Londýna, což obnášelo téměř dvouhodinové cestování.

Přečtěte si také:

Co Tě naopak nejvíc překvapilo?

Během svých nočních cest z mého prvního zaměstnání (servírka v koktejlovém baru) jsem se setkávala s Brity a Britkami na nočním tahu, a to byla často podívaná pro Bohy. Nikdy nezapomenu na bohorovný klid řidiče, který s nočním autobusem v jedné „panenské“ čtvrti při pohledu na polonahou dívku ležící bezvládně na ulici prostě zastavil, dívku odklidil a pokračoval v cestě. Takových výjevů už asi viděl hodně.

Když jsem u těch party, musím říct, že mě překvapilo, jak rozvinutá je drogová kultura v londýnské společnosti (a to i v té vyšší). „Dělají to tu všichni“, dostalo se mi odpovědi, když jsem se nad tím pozastavila. „Ve dne se lopotíme v práci v obleku, večer si pak chceme dopřát trochu zábavy...“

Jsou v londýnské kultuře nějaké zvyklosti, které jsou pro místní normální, ale ty je se svými českými kořeny nemůžeš pochopit?

Když opomenu typické povinné hovory o počasí (je to klišé, ale je to vážně tak, na téma déšť se lze bavit hodiny) a oddělené kohoutky na teplou a studenou vodu, myslím, že britská kultura je velmi podobná té naší. Britové mají podobný smysl pro humor a nadávají na politiku stejně jako my. Možná jen trochu víc popíjí. Jo a zásadně chodí doma v botách a diví se, že vy se zouváte.