Ptačí ráj v jamajské džungli

Rocklands Bird Sanctuary – ptačí rezervaci poblíž MoBay na Jamajce jsme si našli jako skvělý tip na výlet ještě před cestou na Jamajku. Přestože to byl jeden z našich jasných cílů, dostali jsme se tam až těsně před letem zpět do Evropy.

Lokalní dopravou nebo soukromým taxíkem?

Byli jsme už tedy zkušení cestovatelé hromadnými taxíky – dá se jimi dostat opravdu všude, po domluvě i do různých odlehlejších míst, a to jen za pár korun. Dokonce si někteří spolucestující během jízdy běžně chodí nakupovat do obchodů, zatímco ostatní trpělivě a naprosto samozřejmě čekají 15-20 minut namačkaní v autě na parkovišti.

Byli jsme přesvědčení, že nebude problém se k ptačí rezervaci dostat, tím víc jsme následně byli překvapení, když na hlavním taxikářském shromaždišti neměl nikdo ani tušení, kam to vlastně chceme jet.

Soukromým taxíkem jsme jet rozhodně nechtěli, to by vyšlo mnohonásobně dráž. Nabídku na cestu tam a zpět za 100 USD, protože by přeci musel čekat, jsme odmítli a dál jsme hledali a poptávali na velkém „nádraží“ nějakého slušného taxikáře.

Nakonec jsme byli úspěšní, tedy tak trochu. Domluvili jsme se s taxikářem, který měl namířeno do vnitrozemního městečka Mount Carey, že nás za 130 JMD (asi 22 Kč) vyhodí u hlavní silnice u odbočky k rezervaci a zbytek dojdeme pěšky.

Proč se nám jen všichni smějí?

Na mapě to je cca 600 metrů, tak jsme byli trochu v rozpacích, proč se nám řidič i spolucestující pochechtávají a snaží se nám cestu přátelsky rozmluvit. Zřejmě si víc, než my sami uvědomovali, že s sebou máme obrovský těžký kufr.

V šíleném parnu a dusnu jsme se plahočili vzhůru, Jamajka Zdroj: Petra Hanáková

V šíleném parnu a dusnu jsme se plahočili vzhůru, Jamajka Zdroj: Petra Hanáková

Zpočátku ten kopec vypadal vcelku přátelsky a silnice byla jako nová. Po zhruba dvou stech metrech se ze silnice stala strmá, rozbořená stezka, tak maximálně pro jeep nebo jamajská auta bez podvozku. V šíleném parnu a dusnu, s kufrem na kolečkách a těžkým batohem jsme se plahočili vzhůru, odpočinek každých 20 metrů a konec v nedohlednu. Nebýt zavazadel, už bychom tam byli.

Zničehonic v ráji

Konečně jsme se ocitli před opuštěnou bránou do Rocklands Bird Sanctuary a najednou jsme byli v ráji. Doslova, sami, jen my, malé stavení uprostřed lesů s velkou terasou obklopenou stromy a všudypřítomní švitořící ptáčci.

Ptáčci měli množství krmítek snad na každém metru na zemi, na zábradlí i na stromech, poskakovali v mističkách s vodou a cpali se zrním a čerstvým ovocem, které jim občas kradli ještěři.

Viděli jsme odhadem 20-30 různých druhů ptáků, byli všude kolem nás. Sem tam se objevili a rychle proletěli i kolibříci, kvůli kterým rezervace vznikla a kvůli kterým jsme na místě byli i my.

Obešli jsme celou budovu, volali jsme všemi směry, ale trvalo to celkem dlouho, než jsme našli správce v domečku vedle. Starý pán se nás hned ujal a dovedl na terasu, kde si za každého z nás vybral 20 USD. Třikrát se zeptal, kde máme řidiče, než nám uvěřil, že jsme přišli opravdu po svých.

Usadili jsme se na židle a nastala dlouhá chvíle ticha, než nám začal pomalu vykládat o zakladatelce rezervace a o kolibřících. Do rukou nám každému dal malou lahvičku s cukrovou vodou a otvorem ve víčku a předvedl nám, jak ji správně držet, aby ptáčci mohli sosat. Kolibříkům jsme se asi nejdřív nezdáli důvěryhodní. Když už se nějaký objevil, z dálky si nás prohlížel a pak zase zmizel.

Krmíme kolibříky přímo z ruky

Nakonec jsme se ale dočkali – krmili jsme tři druhy z celkem pěti vyskytujících se na Jamajce.

Nejvíce k nám létali samečci Rochilus polytmus (Kolibřík červenozobý nebo místně Doctor Bird), což je druh kolibříka vyskytující se pouze na Jamajce. Při létání dělá tento druh zvláštní švitořivý až zvonivý zvuk, takže jsme vždy předem věděli, že se nějaký blíží. Pro Jamajčany je tento malý ptáček s dlouhým rozdvojeným ocáskem národním symbolem země.

Někdy ptáčci zůstávali při krmení ve vzduchu, jindy využili nastaveného prstu, aby si na chvilku odpočinuli od rychlého kmitání křídly. Jsou tak drobní a lehoučcí (cca 5g), že kdybych měla zavřené oči, nepoznám, že na prstu vůbec něco mám. Zvlášť legrační je jejich dlouhý jazýček, kterým také neskutečně rychle kmitají.

Zakladatelce rezervace údajně trvalo 6 let, než si místní kolibříky získala a začali jí důvěřovat. Další generace se toto chování také naučily a tak si dnes můžeme tyto vzácně viditelné ptáky prohlédnout opravdu zblízka.

Z ráje se nám nechtělo pryč, ale snad se tam jednou vrátíme.

Autorka: Petra Hanáková