Kremace v posvátném centru smrti – indickém Váránasí

V článku Váránasí, tam by chtěl zemřít každý, jsem se zaměřila především na město jako takové, na důvody, proč tam vyrazit a na atmosféru obřadu Ganga púdža. Co mě však šokovalo na Váránasí nejvíce, byl styl pohřbívání.

Pohřebních ghátů je ve Váránasí několik – lidé si je vybírají podle umístění, a především podle svých finančních možností. Pohřeb není levná záležitost. Investuje se hlavně do různých druhů dřeva, na kterých jsou nebožtíci spáleni. Bohatší kupují dřevo santalové, které příjemně voní. Pohřeb prý tak může vyjít i na 200 000 Kč, což je na místní poměry velmi drahé.

Jak to na břehu Gangy probíhá

Muži přináší mrtvou stařenku na nosítkách z bambusového dřeva. Je zabalena do pestrobarevných látek. Opatrně ji pokládají na břeh řeky Gangy tak, aby ji lehce omývala voda a tím z ní smyla všechny hříchy. Mezitím se opodál začíná stavět hranice ze dřeva. Když je hotová, muži na ní položí tělo, a zakryjí ho bílým prostěradlem.

Na nikom nejsou vidět emoce, nikdo nebrečí, nevzlyká, ani nenaříká. Je to zapříčiněno tím, že hinduisté věří, že plameny přenesou nebožtíka do lepšího světa, než je tento. Jedinou ženou v okolí jsem tu já. Ženy z rodiny zemřelé truchlí doma.

Muž v bílém hábitu, s čerstvě vyholenou hlavou, několikrát polije obličej zemřelé vodou z Gangy. Posléze obličej zakryje a tělo zarovná dřevem, načež se dlouho nic neděje.

Všude kolem pobíhají hladoví, vyhublí psi, kteří v popelech hledají zbytky těl, které by se daly sníst. Muži, kteří mají za úkol starat se o oheň, je odhání klacky, zatímco posvátné krávy se kolem procházejí jakoby nic. Kozy na břehu Gangy požírají květiny, které ještě před chvílí ležely na těle zesnulé. To je všem jedno.

Průběh kremace

Lidé se začnou srocovat kolem hranice ze dřeva a rozdělují si cosi z igelitové tašky. Co to asi je, přemýšlím. Pak se všichni přemísťují k hranici, s holohlavým mužem v bílém v popředí. Posléze je mi vysvětleno, že vždy když někdo zemře, jeden ze členů rodiny, nejčastěji nejstarší syn, se musí nechat kompletně vyholit a na důkaz smutku se zahalí do bílého plátna.

Z malých igelitových pytlíčku, které si muži před chvílí rozdali, sypou postupně na hranici černý a hnědý prášek, a nakonec vše polijí hustou bílou tekutinou.

To už se ale všichni přesouvají opodál a přibližně půl hodiny si povídají. Mezitím, co čekám, co se bude dít, začnou se lidé srocovat u vedlejšího ohně, který pomalu dohořívá. Muž v bílém nabere do keramického džbánu vodu z Gangy a začne ji lít na ohniště. Poté klackem z ohně vyndá cosi černého. Nemůžu rozpoznat o jakou tělesnou část se jedná. Nejprve mi to připomíná lebku s kusem páteře a poté stehenní kost.

Teď už vodu leje pouze na tento jediný pozůstatek z člověka, který byl spálen. Vyholený muž opatrně obvazuje tento kus bílou látkou a držíce jej v levé ruce, vstoupí do řeky a tělesný pozůstatek odhodí do vody, načež všichni odchází.

Očima přejíždím zpět k hranici, kterou jsem pozorovala předtím. Stojí u něj opět hlouček lidí s mužem v bílém. Ten hranici pomalu podpaluje suchou travou, kterou postupně přiživuje i celý oheň.

Všichni muži, patrně příbuzní, pozorují celou akci jako by se nedělo nic zvláštního. Vypadají více zaujatí samotným podpalováním ohně, něž tím, že jim před očima hoří příbuzný. S mou evropskou výchovou je to pro mě nepochopitelné, ale snažím se na to nahlížet jako oni – že tělo je jen jakási schránka a duše člověka, kterého milovali, v něm už není.

Mezitím se oheň rozrůstá, a i z dálky je vidět, jak ohořívá prostěradlo na obličeji zesnulé a postupně je vidět ohořelá hlava. To už se ale blíží další skupinka s tělem na bambusových nosítkách a smáčejí ho v Ganze.

Když oheň dohořívá, přijde naposledy muž v bílém a vodou z Gangy uhasí zbytky ohně, a než definitivně odejde, postaví se k ohni zády, a hodí za sebe, do ohně, plný džbánek s vodou. Tím zdejší rituál končí a příbuzní odcházejí.

Nekončí to však pro děti předškolního věku (cca 4-5 let), kteří tu pobíhají a sbírají zbytky nedohořelého dřeva. Uhasí je v Ganze a vyrovnají si je na jeden z kusu pestrobarevných látek, které na břehu zbyly po zesnulých. Celý lup pak patrně prodají nebo si ho odnesou domů. Kdo ví.

Pohřbívá se v průběhu dne i noci a zbytky prachu se sypou na jednu, velkou hromadu, o jejímž osudu, nemám tušení. Patrně končí v Ganze.

Děti a těhotné ženy kremaci nepotřebují

Zatímco ženy a muži se spalují na břehu Gangy, s těly mrtvých dětí a těhotných žen se zachází jinak. Protože nepotřebují očistit své hříchy v plamenech, připevní se jim na ruce a nohy kameny, a vhodí se do Gangy. Občas se však stane, že se závaží uvolní a tlející těla se dostanou na hladinu řeky. Pro Inda asi žádná zvláštnost, ale pro západní žaludky nic moc.