Zbaví nás věda bolestných vzpomínek? Brzy možná ano

Posttraumatická stresová porucha (PTSD) představuje pro lidskou populaci stále větší hrozbu. Je totiž na vzestupu. Jedná se o nepříjemnou stresovou reakci postiženého na prožitou traumatickou událost. Trpí jí nejen bývalí vojáci nebo třeba policisté, ale i „obyčejní“ lidé, kteří si vytrpěli nezáviděníhodnou událost.

Takto postiženým lidem se často vracejí živé vzpomínky, které mohou vyvolat některé zápachy nebo zvuky. Mnoho postižených trpících PTSD prožívá neradostný život, během něhož se vyhýbají lidem, místům a věcem, které jejich trauma stále dokola připomínají. A co hůř, v mnohých případech svůj život raději vlastním rozhodnutím ukončí. „Myslete na něco, čeho jste se v životě nejvíc báli, a pak si představte, že něco podobného celou dobu prožívají lidé s PTSD. Prožívají hrůzy a noční můry,“ říká Kerry Ressler, odborník na posttraumatickou stresovou poruchu.

Myší pokus byl úspěšný

Nová vědecká studie zabývající se právě těmito nesouvisejícími vzpomínkami (jako třeba zápachy nebo zvuky) naznačuje, že během jednoho dne lze nechtěné stresové stopy oddělit a zabránit jejich návratu. Něco podobného navrhoval kanadský psycholog Donald Hebb (1904–1985) již v roce 1949, ovšem teprve nyní bylo vyvinuto dostatečně sofistikované zařízení, s jehož pomocí lze různé techniky zkoumat. Mezi nejdůležitější patří výzkum určitých skupin neuronů, do nichž se jednotlivé vzpomínky ukládají. Zjistit, zda jsou dvě nezávislé události schopny se mezi sebou navzájem propojit, se pokusil vědec Kaoru Inokuchi z univerzity Toyama v Japonsku. Se svými kolegy použil standardní metody, během nichž se pokusné myši snažily naučit vytvořit si vlastní strach z určité vzpomínky. Nejprve myš podrobili pokusu s oslazenou vodou.

Vždy, když zvíře olízlo láhev s cukrovým roztokem, do zvířecího těla se automaticky vstříkl chlorid lithný, který vyvolává nevolnost. Jakmile to myš pochopila, příště se sladké vodě raději vyhýbala. O několik dní později myš učili spojit si negativní vzpomínku s mírným elektrickým šokem, který vždy doprovázel tón. Vědci později docílili toho, že myš strnula pokaždé, když uslyšela tón, aniž by byla elektrickému šoku přímo vystavena. Metoda tak dokázala, že známý tón v mozku myši vyvolal traumatický zážitek, byť pokusné myši během jeho znění nic nehrozilo. Vědci nakonec obě metody propojili, aby tak dokázali, že zcela nesouvisející zážitky mohou vyvolat traumatizující vzpomínky. Kdykoli myš olízla sladký roztok, zahrál tón, který v myši vyvolal strach a ona začala tuhnout.

Špatné vzpomínky zmizí, dobré zůstanou

Vrcholem Inokuchiho pokusů bylo zjistit, zdali je vůbec možné tyto nepříbuzné vzpomínky od sebe odpojit. Pomocí biologické techniky zvané optogenetika, která využívá světlo ke stimulaci nebo deaktivaci specifických neuronů, tým selektivně umlčel jednotlivé neurony tak, aby se jednotlivé vzpomínky překrývaly. Kaoru Inokuchi dosáhl toho, že myš po ochutnání oslazené vody neztuhla. Pokud ovšem zahrál tón, myš se stále bála, což dokazuje, že její paměť nebyla vymazána, ale že byla jen oddělena spojitost tónu s oslazenou vodou. To je důležité, neboť se ukázalo, že mohou být přerušeny spouštěče bolestných událostí, aniž by došlo k vymazání původních vzpomínek – pro lidské bytosti zásadních. „Skutečnost, že můžeme tyto vzpomínky rozdělit a dále s nimi předvídatelným způsobem manipulovat, je pozoruhodná,“ řekl Sumantra Chattarji, expert na lidskou paměť z Národního centra pro biologickou vědu. „Podobný postup nebyl ještě před několika lety vůbec možný,“ dodává.

Strůjce vědeckého pokusu Kaoru Inokuchi je z velkého úspěchu nadšený a říká, že podobná technika bude moci v budoucnu pomáhat i lidem. Zároveň ale varuje před možnými riziky, která zahrnují operace a genové terapie. „Tento zákrok bude aplikován pouze postiženým, jejichž psychiatrické onemocnění bude velmi vážné,“ upozornil Inokuchi.

Text: Petr Smejkal