Výzkumy koronaviru ukazují na krizi vědy. Některé závěry bychom měli brát s rezervou

Před časem jsme psali o krizi psychologie jako vědy, dokonce i o fake news a dezinformacích, které se vyrojily v souvislost s koronavirem. Tím však vědecké trable kolem aktuální situace nekončí. Skotský psycholog Stuart Ritchie se zaměřuje právě na pochybné vědecké praktiky, které nejen v psychologii, nýbrž i v jiných vědeckých odvětvích dělají velkou paseku. Ať už se jedná o chyby ve výzkumném designu, liknavost samotných vědců či rovnou tlaku na publikování výrazných výsledků bez ohledu na jejich pravdivost, koronavirová krize tyto problémy ještě zvýrazňuje.

Vybrat si stranu

Ritchie hovoří o tom, že výzkumy kolem koronaviru sice vznikají urychleně a leckdy uspěchaně, což samozřejmě může vést k nedostatečně důsledné analýze či interpretaci dat, na druhou stranu jsou však všechny výzkumy týkající se koronaviru mnohem sledovanější, a tak se mezi vědeckou obcí (i zaangažovanými laiky převážně na Twitteru) okamžitě rozpoutá debata, co dané závěry pro naši současnou úroveň porozumění nemoci znamenají. Je samozřejmě mrzuté, že když se nějaký výzkum ukáže jako vědecky nespolehlivý a následně dojde k jeho stažení, spousta lidí ovlivněných zveřejněnými závěry se o tom už nedozví.

To je případ třeba kontroverze kolem antimalarika jménem hydroxychlorochin, které na jaře doporučoval Donald Trump. Přestože s ním už v té době řada lékařů a odborníků na léčiva nesouhlasila, americký prezident trval na tom, že pravidelně užívá lék proti malárii, což by ho mělo ochránit před onemocněním COVID-19. Netrvalo dlouho a v prestižním medicínském časopisu The Lancet se objevila vlivná studie, jež léčbu koronaviru pomocí antimalarik zavrhovala – dokonce prý tento přístup vede k větším zdravotním rizikům. Posléze se však ukázalo, že vědci vycházeli z pochybných a nedostatečně ověřených dat, a tak byl článek stažen. Ritchie tuto situaci přičítá touze vědců dokázat, že se prezident Trump mýlí, a tak jakmile se jim dostala do rukou data potvrzující jejich očekávání, neváhali je použít.

Změny názorů

Zajímavá je rovněž situace kolem Johna Ioannidise, řecko-amerického lékaře, který se v minulosti zasloužil o rozvoj meta-studií (tedy porovnávání výsledků většího množství výzkumů na stejné téma) a byl tvrdým obhájcem vědy založené na důkazech a faktech. I Ritchie ho ve své knize Science Fictions několikrát zmiňuje jako příklad zodpovědného vědce. Jenže co se nestalo – počátkem jara byl právě Ioannidis výrazným kritikem celospolečenských opatření v souvislosti s koronavirem, především nepopulárního „lockdownu“, tedy přísné a hromadné karantény. V tomto případě se zdá, že jeho touha jít proti většině dostupných výzkumů a názorů nevedla k vítanému zpestření vědecké debaty, nýbrž ke kontraproduktivnímu podrývání autorit v době největší krize.

Je zřejmé, že situace kolem globální pandemie zahýbala se standardními způsoby, jak mohou vědci pracovat. Do určité míry se jedná o ohrožení stávajících jistot a vědci i média, která o jejich pokroku informují, musejí být vůči veřejnosti transparentnější a čitelněji popsat, v jaké fázi se aktuální výzkum nachází a nakolik jsou jeho záběry věrohodné. Až se však budeme za touto pandemií ohlížet a analyzovat její důsledky, možná se i z těchto neočekávaných specifik vědecké práce podaří vykřesat určitou inspiraci do budoucna. Nezbývá než doufat – a pozorně a kriticky číst.