Velké darebáctví začíná malým podvodem. Experimentálně ověřeno!

Velké lumpárny mají na začátku malé příčiny Zdroj: http://pixabay.com

Taky občas sem tam zalžete a občas drobně někoho „ošulíte“? Tak to jste do „dobré“ cestě stát se lumpem.

Příklady podvodů vidíme všude kolem nás – od těch mnohamilionových táhnoucích se z horních pater politiky, až k těm nejmenším v řádech malých lží, které ve své podstatě ani nikomu moc neublíží. Vědci z University College of London pokusně ověřili, jak lidská tolerance vůči podvodům roste.

S úspěšným švindlem roste chuť

Princip byl jednoduchý: v rámci pokusné skupiny byly podmínky nastaveny tak, jste v rámci zadaného úkolu mohli svého partnera trochu podvést a sám získat více. Hra trvala několik kol a ukázalo se, že jakmile byl princip podfuku použit, v dalších kolek se chuť k nefér jednání zvyšovala. „Souběžně s tím prokázala zobrazovací metody, že neurální kontrolní a poplachové mechanismy upozorňující na lež, na nichž jsou v podstatě založeny detektory lži, postupně oslabují. Je to zejména amygdala, jejíž aktivita postupně klesá úměrně stoupající drzosti vyjádřené velikosti podvodu,“ píše Radkin Honzák v příspěvku Morální kluzký svah očima neurověd.

Podvod jako droga?

Dopad tohoto principu je jasný: nejdřív malé hříchy, které „otupí“ naši senzitivitu v této oblasti a tak si člověk troufne na větší. Nabízí se srovnání s drogami, kdy uživatel časem taky baží po „větší dávce“, nicméně příměr pokulhává v bodě zvýšené libosti. Samotný podvod na rozdíl od drogy většinou radost nepřinese, ta je schovaná až za ziskem, kvůli kterému se lumpárna provádí.

Na podfuk si lze zvyknout

Čím častěji jedinci podvádějí, tím méně jim jejich chování přijde amorální. Když se k tomu připočte společenská tolerance vůči některým druhům nevhodného chování (opilost, nadužívání vulgarit), stává se takovéto chování takřka normou. Z tohoto úhlu pohledu mělo logiku, když před léty začal starosta New Yorku Rudy Giuliani silně stíhat (nejen) drobnou kriminalitu.

Na první pohled to vypadá, že by se vůči drobným švindlům vyplatila nulová tolerance. Jenže kdo z nás si v životě nevypomohl lží, nesnažil se zachránit trapnou situaci nehoráznou výmluvou nebo nepoužil peníze na jiný, než halasně deklarovaný účel. Třeba na zmrzlinu, zatímco doma tvrdil, že „si ten rohlík se salámem na svačinu samozřejmě koupil“.

Je těžké odhadnout jemnou hranici, kdy se podfuk stává normou, stejně jako je těžké na podvod hlasitě poukázat. V prvém případě hranici neznáme, v druhém neznáme hranice vlastní odvahy.

Text: Topi Pigula