Ústecké prameny a studánky – dá se jejich voda pít?

Bez vody není života

Zdroje pitné vody se odnepaměti těšily všeobecné úctě lidí. Vždyť bez vody není život a naši předkové si toho byli dobře vědomi. Už v předkřesťanských dobách přinášeli studánkám nejrůznější oběti, jak dokládá např. slavný keltský poklad nalezený v Obřím prameni v Lahošti u Duchcova. A tyto pohanské zvyky se po příchodu křesťanství jen mírně modifikovaly. Studánky byly i nadále uctívány, jejich vodě byla často připisována léčivá moc a často byly zasvěcovány různým světcům nebo Panně Marii. Nezřídka u takové studánky vyrostla i kaplička, a na řadě míst dokonce i slavné poutní kostely jako třeba Bohosudov, který byl největším poutním místem na Ústecku. K některým vyhlášeným pramenům se konaly také mohutné poutě. Dnes jako by se na význam přirozených pramenů i uměle vytvořených studní zapomnělo. Současný vývoj klimatu, projevující se stále častěji dlouhými periodami bez srážek, možná opět oživí zájem o přírodní zdroje vody v krajině. A třeba se jednou budou znovu těšit úctě, která si nezadá s tou v minulosti.

Ve stínu horského masivu

České středohoří a jeho podhůří leží, jak známo, ve srážkovém stínu Krušných hor a tím se vyznačuje výrazně sušším klimatem než jiné české regiony. Proto asi málokoho překvapí, že je zde možno nalézt nebývalé množství zdrojů vody spojených se svatyněmi. Kromě výše zmíněného Bohosudova zde mimo jiné najdeme studánku sv. Víta v Sinutci, mariánskou studánku v Milešově, studánka je u mariánského poutního kostela v Křešicích u Litoměřic, studna opředená pověstmi se dochovala i na Gottesberku – zaniklém poutním místě nad Verneřicemi.

V Ústí nad Labem, vklíněném mezi svahy Českého středohoří a v jeho blízkém okolí nalezneme kolem třiceti dodnes funkčních pramenů a studánek. Pouze u dvou z nich lze bez pochyby doložit kultovní úctu: Chlumecká studánka prýští přímo z paty barokní výklenkové kaple, určitou formu lidové úcty lze předpokládat i u Studánky Panny Marie v Krásném Březně, ačkoliv předpokládaný kultovní objekt (pravděpodobně mariánský obraz) se do dnešních časů nedochoval. Řada ústeckých pramenů a studánek byla v minulosti upravena a přizpůsobena pro snazší odběr vody. Naši předkové zpevňovali břehy studánek kameny nebo je obezdili, opatřili poklopy a stříškami, aby do nich nepadalo listí a jiné nečistoty. Pro pohodlnější odběr vody nejednu z nich vybavili nevzhlednou trubkou, která vodu vyvádí přímo ze svahu. Často krášlili i okolí pramene.

V rámci projektu Za tajemstvím ústeckých studánek jsme se vydali za prameny v okolí krajského města s jasným cílem: zjistit, v jakém stavu jsou ústecké studánky a prameny v současnosti, kolik mají vody, zda jsou dodnes využívány obyvatelstvem a u několika vybraných také určit, nakolik je jejich voda vhodná pro pití. Proto jsme u jedenácti z oněch desítek pramenů odebrali vzorky pro odbornou analýzu složení jejich vod.

Z dosud dvaadvaceti navštívených pramenů byl jeden již zcela vyschlý a jeho služba lidstvu i okolní přírodě tak možná nenávratně skončila. U sedmi dalších jsme zaznamenali výrazně slabší průtok, než byl dokumentován v minulosti, a to i přesto, že jsme provedli terénní průzkum v zimním a jarním období, kdy by měly mít prameny vody nejvíce.

Přírodní čistota a městský fekál

Vzorky vody pro analýzy byly odebírány pouze u vydatnějších pramenů. Ukázalo se, že voda v pramenech mimo urbanizovanou oblast je převážně kvalitní, bez mikrobiálního znečištění. Jen v jednom případě obsahovala voda nadlimitní obsah dusičnanů. Naopak vzorky vody z „městských“ studánek vykazovaly vyšší tvrdost vody a bohužel i znečištění fekálními bakteriemi. Tato voda tak není vhodná k pití. Paradoxně šlo o studánky, které jsou dodnes využívány obyvateli, a to i k přímé konzumaci vody.

Řada studánek na Ústecku také vykazuje neutěšený technický stav, kdy poslední úpravy u těchto pozapomenutých zdrojů vody proběhly zřejmě před mnoha desítkami let. Jejich revitalizace by mohla zachránit tuto nenápadnou, ale o to významnější část našeho přírodního (a v řadě případů současně také kulturního) dědictví, které je od pradávna součástí města a jeho okolí.

Text: Jan Kvapil, Roman Kroufek, Ladislava Filipová