Únava z rozhodování dokáže paralyzovat každého. Jak se jí bránit?

Riziko soudů

U izraelského soudu se před šesti lety odehrála zajímavá situace, kdy tři muži v jeden den stanuli před jedním soudcem a žádali o podmínečné propuštění. Arab odsouzený k 30 měsícům vězení za podvod. Žid odpykávající si šestnáctiměsíční trest za napadení. A nakonec další Arab, taktéž zavřený kvůli podvodu na 30 měsíců. První muž přišel na řadu před devátou hodinnou ranní, druhý po obědě a třetí až o půl páté odpoledne. Uspěl pouze jeden z nich, a pokud byste se snažili najít vzorec, podle kterého soudce rozhodl, nejspíš byste neuspěli. Etnicita, délka trestu ani povaha trestného činu role nehrály, důležitá byla pouze denní doba. A nikoli kvůli fyzickému vyčerpání, na vině byla totiž únava z rozhodování.

Podmínečné propuštění dostal první muž, u jehož ranního případu měl soudce ještě dostatek energie k rozhodování. Během odpoledne však už ochota se rozhodovat dramaticky klesla, a tak soudce zvolil nejjednodušší řešení a podmínky neudělil. Vědci následně zkoumali přes tisícovku podobných případů a zjistili, že denní doba a z ní vyplývající ochota soudců naslouchat a rozhodovat byla klíčovým faktorem. Až 70 procent vězňů, kteří žádali o propuštění v ranních hodinách, uspělo, zatímco případy řešené během pozdního odpoledne měly pouze desetiprocentní úspěšnost.

Jsme líní a unavení

Zkoumání tohoto jevu zatím dostatečně nepokročilo, přesto už nějaké základy víme. S naší mentální energií je to podobné jako s tou fyzickou – nemáme jí neomezené množství a každý mentální úkon jí část spotřebuje. Rozhodování je zřejmě jednou z těch náročnějších činností, které nás postupně vysilují. Na rozdíl od fyzické energie však ta mentální není tak patrná a často si ani neuvědomíme, že nám dochází. Je to ovšem tak. A čím více rozhodnutí během dne musíme vykonat, tím obtížnější pro nás bude zvládnutí každého dalšího. A často se tak může stát, že zvolíme jednu ze dvou úsporných strategií.

Tou první je impulsivnost. Jsme unaveni neustálým zvažováním kladů a záporů různých variant, a tak se prostě spontánně k jedné přikloníme. Z toho těží třeba supermarkety, které nám na konci nákupu zkouší prodat sladkosti a podobné drobnosti – tou dobou jsme už vyčerpáni předcházejícími rozhodnutími, a tak si řekneme, že tyčinka za pár korun nás už nezruinuje, a koupíme ji. A to přestože ji vlastně vůbec nepotřebujeme.

Druhou strategií je nicnedělání. Pokud se rozhodovat vyloženě nemusíme, nebudeme se do ničeho hrnout a raději zvolíme cestu nejmenšího odporu; tak jako soudci po celodenní náročné práci. A leckteří z nás si tohle riziko uvědomují – jen si vzpomeňte na vizionáře Steva Jobse, který si s módními trendy hlavu zrovna nelámal. Dobře totiž věděl, že čím méně mentální energie bude ztrácet každé ráno před zrcadlem, tím více mu jí zbyde na ta skutečně důležitá rozhodnutí. Což je rozhodně dobré vědět – minimalizací nepodstatných rozhodnutí si šetříte energii na to, co si ji skutečně zaslouží.

Text: MS

Zajímavosti

Je nepozornost racionální aneb Proč si něčeho prostě nevšímáme?